[ Webhosting profitux.cz ]

Pelhřimovské Bradavice 2015

Autor: Maddie Láskyplná <(at)>, Téma: Slety, Vydáno dne: 21. 08. 2015 00:10

...poslední školní rok.

Když se moje maličkost v roce 2012 rozhodla vydat na studijní cestu skrze Pelhřimovské Bradavice, netušila, jak hluboce se ji tyto roky zapíší do duše. Jak moc bude cítit prázdnotu, když v roce 2015 bude po všem. Ono by mě vlastně tehdy v prvním ročníku ani vůbec nenapadlo, jak moc se tato každoroční akce napojí na můj život. Kolik mi přinese přátel, skvostných zážitků, slz a potu. Ono jak by taky ne, bojovat proti Pánovi zla není žádná legrace. Přijde mi to jako včera, co jsem ve svých rukou třímala první dopis, vstupenku do úžasného světa kouzel. Jako dnes vidím ten okamžik, kdy jsem prošla branou PB poprvé a viděla tu úžasnou budovu, všechny ty tvářičky a hlavně dva mé nové hrdiny - Péťu Foxe a Toma Braidwanda, kteří mi zhmotnili svět Harryho Pottera, nad kterým visím od dvanácti, kdy se mi dostala do rukou první kniha. Díky nim se písmenka na stránkách stala realitou. Díky nim jsme se my, studenti, mohli vždy přijít opřít a poradit se s největším kouzelníkem všech dob - Albusem Brumbálem. Díky nim bych vám teď mohla vyčarovat patrona, který by neměl podobu fénixe, jako obvykle, když si jej vykouzlím, ale ve kterém by se mísili tváře mých kamarádů, zážitků a hlavně samotných pánů organizátorů. Tohle všechno mi bude stát v srdci na stráži až do konce všech dní vždy, když mi svět bude připadat temnější.

I teď cítím jakousi prázdnotu. Musím se smířit s tím, že všechny předchozí roky, kdy jsem se těšila na další mudlovské prázdniny, protože přece znovu pojedu do Bradavic. A vono už to nepůjde. Ozvalo se tiché *puf* a brány PB se uzavřeli. Budou nám všem neskutečně chybět. Ale všichni budeme vzpomínat na ta léta strávená za zdmi hradu a na všechny ty chvíle emocí a zážitků, které jsme za ta léta nasbírali. Všechno krásné jednou končí a ani s PBčkami tomu není jinak. Dokud ovšem budou vzpomínky, dokud tu budeme my, bude tu s námi i kouzlo PB.

Voldemort by klukům mohl jen tiše závidět. On sice vytvořil viteály, ale "jen" sedm. To Foxík a Tom jich stvořili rovnou 64. Šedesát čtyři. To je cca počet studentů, kteří do dnešního dne prošli branami Pelhřimovských Bradavic. A to už je teda pěkné číslo!

Ale vraťme se k tomu, co je nyní důležité - poslední ročník Pelhřimovských Bradavic byl zasvěcen pátrání po viteálech, díky kterým se nám podařilo zničit Voldemorta. Bylo potřeba dokončit to, co nám zadal Albus Brumbál. To, kvůli čemu zemřel. I když reakce na cestu, kterou jsme si většinově zvolili, byla místy ne moc kladná (nebudu jmenovat, ale byl to samozřejmě Zmijozel, který toužil po tom poslouchat Snapea jako ředitele a sourozence Carowovi), zvolili jsme jednoznačně osud pokračovatelů v zničení samotného Voldemorta. Vyměnili jsme pohodlí hradu za cestování po celém světě. No, i když... na hradě si toho pohodlí asi nikdo moc neužíval, jelikož na něm tvrdou rukou vládl ředitel Severus Snape spolu se svými pomocníky, sourozenci Carrowými. A tak si stále myslím, že i když nás to všechny stálo mnoho puchýřů a sil, byla to ta lepší možnost.

Hned po příjezdu na nástupiště 9 a 3/4 vše nebylo tak, jak být mělo. Nikde žádní studenti v hábitech, za to všude kolem plno kouzelníků z Ministerstva kouzel. Ještě než jsme si stačili uvědomit, co se děje, přibelhal se ke mně cizí muž. Svou hůlku jsem pevně svírala v ruce, stejně jako jsem cítila podporu přátel kouzelníků za sebou. V té době člověk nemohl věřit nikomu. Muže jsme si vyslechli a zjistili, že tak nějak patří k nám. Po rozhovoru s ním se celý plán školního roku v PB pro letošek v našich očích změnil. A dnes jsme za to všichni velmi rádi.

Započala divoká cesta, kde na každém rohu číhalo nebezpečí. Hned z nádraží jsme se nenápadně vydali po stopách Albuse Brumbála. Bylo velmi těžké si opět uvědomit, že tento skvělý kouzelník a náš přítel už není mezi námi. Ale i přes to nám hned dodal naději a ukázal nám, že nic není ztraceno a má cenu bojovat do posledního dechu. Dobře skrytý nám zanechal svůj deník s velmi cennými radami a informacemi. A také neviditelný plášť, který jsme při výpravách za viteály mnohokrát využili. Když jsme naplnění euforií ze získání deníku přemýšleli, kam schoulíme své kouzelné hlavičky, napadlo nás jediné - Doupě a rodina Wesleyových. Přivítali nás víc než vřele, jejich dům byl plný kouzel a jídla (které ocenili hlavně Swaní a Xan). Hlava rodiny, Artur, měl velkou sbírku mudlovských věciček, jejichž význam nám vysvětlovali hlavně kamarádi z mudlovských rodin.





Pan Wesley nám sdělil, že jej Brumbál těsně před smrtí pověřil prověřením jistého kouzelnického rodu, který žil v Rýpavém Choustníku. Bylo teda zcela jasné, že naše další kroky povedou tímto směrem. A tak nějak jsme začali doufat, že rod těchto kouzelníků je spojen s možným viteálem - kamenem zakladatelů. S touto myšlenkou (a vousatým hubanem od paní Weasleyové), plným žaludkem a odvahou v krvi, jsme se odebrali ke spánku.
Při bližším ohledání map a deníku jsme zjistili, že kousek od Doupěte se nachází další možný úkryt dalšího z viteálů. Zaječí vrch a pokladnice Voldemorta. Na tuto cestu jsme se vydali hned po rozbřesku. Les byl ovšem zrádný. Bylo nutné vžít se do role pána zla a najít v něm ono místo jako had, od stromu ke stromu. Chvílemi to byla hra o čas, ale požadované místo - poslední překážka před pokladnicí, bylo nalezeno. Při průchodu se nikomu nic nestalo, byla před námi otázka, jak jen pokladnici otevřít. Voldemort je nepředvídatelný kouzelník. Ale na nás byl krátký, získali jsme druhý viteál, Ohnivý pohár!



Naše další cesta tedy mířila do Rýpavého Choustníku. Kdo zažil, pochopí, proč je sprosté někoho posílat do Pacova. A taky bude vědět, že si může začít trhat vlasy, pokud na něj někdo vytasí nějakou foxovinu (výraz pro nesmírně milou šifru, pozn. autora).
Při zkoumání dalších a dalších na sebe navazujících klíčů jsme se přenesli až na hrad Kámen. Jak příhodná skrýš pro kámen zakladatelů. Zničení cestou a nástrahami, ovšem nadšení získáním dalšího viteálu, jsme se dozvěděli nepříjemnou zprávu. Doupě napadli smrtijedi, jeho obyvatelé naštěstí unikli, ale my se nemáme kam vrátit. Rozhodli jsme se riskovat Snapeovu odvrácenou tvář, při které by Voldemortovi mohl vyzradit pozici následujícího místa, protože jistě věděl, že se sem budeme chtít dostat a rozhodli se pro úkryt na Grimmauldově náměstí.



Trochu rozhozeni událostmi z předchozího dne jsme udělali další rozhodnutí v otázce putování za viteály. Z deníku jsme zjistili jisté spojení hole náklonnosti s jistou Hesper Starky a jejím bratrem Mironem. Ten nikdy nevěřil tomu, že jeho sestra zemřela náhodnou smrtí. Shodou okolností se blížilo výročí jejího úmrtí. A její bratr jistě bude chtít zavzpomínat. A jistě to bude na místě, kde Hesper žila. Musíme se tam vypravit a zkusit jej najít, možná se dozvíme, jak to opravdu bylo.
Vesnice Deštivá Hora se nenacházela příliš daleko. Opět jsme využili neviditelných plášťů a jen dva ve stínu stromu očekávali, zda se u kapličky, na místě, které údajně měla Hesper ráda, neobjeví její bratr. Když už jsme přestali doufat, zpoza rohu vyšla velmi smutně vypadající osoba. Muž, jehož tvář byla značně poznamenaná smutkem. Dali jsme se s ním do řeči a opravdu zjistili, že se jedná o nevlastního bratra Hesper, Mirona. Ovšem o nevlastního bratra, kterého k jeho sestře poutalo více než sourozonecké souznění. Sdělil nám, že ministerstvo tenkrát smrt jeho sestry zahrabalo pod hromadu pergamenů jako nešťastnou náhodu. Ale jen on sám ví, že to nebyla pravda. Byl nechtěným svědkem smrtí své sestry, kterou zabil Voldemort. Hůl náklonnosti skutečně vlastnila ona a Voldemort ji ukradl. A schoval na pečlivé místo. Do Temného háje, do akademie smrtijedů.

Může být víc nebezpečné místo pro kouzelníky, kteří chtějí zničit Voldemorta, než akademie jeho stoupenců? I přes to jsme se s pevnou vůli na toto místo nasáté černou magií vydali. Pronikli jsme dovnitř a hůl, rozdělenou na čtyři kusy, jsme získali. Bylo to velmi těžké, jen pár z nás se dokázalo dostat do rolí Smrtijedů a proniknout až ke skrýši. Z výpravy za tímto viteálem si poneseme asi největší význam slova strach. A taky heslo, že zkratka, tvářící se jako zkratka, nemusí být vždy zkratka.

Grimmauldovo náměstí i přes svou ponurou atmosféru poskytovalo příjemné a bezpečné zázemí, kde nám ten boj, ve kterém jsme se nacházeli, připadal hrozně daleko. Měli jsme dva viteály a pomalu směřovali k dalšímu. Z deníku jsme věděli, kde asi se nachází prsten a lopatka. Ale tak nějak nám nebylo jasné, jak bychom je měli zničit. Ale protože jsme byli zvyklí pracovat za pochodu, doufali jsme, že nás něco napadne. Což se ovšem nezdálo někomu, kdo nás z povzdálí pozoroval a chtěl nám pomoci, jak se o pár hodin později ukázalo.

Dostalo se nám informace o tom, kde by měl být skryt další z viteálů. Urychleně jsme se v noci vydali po jeho stopách. Na onom místě jsme ovšem našli jen vzkaz od jistého R.A.B., který se odkazoval na nejmenšího člena rodiny Blacků. A nebyla to Monča. Nebylo to jediné, co nás v tom místě čekalo. Někdo nebo něco nám začal ukazovat směr cesty. Máme se za tím znamením vydat?
Byla to laň. Čistá a krásná. Ta přece nemůže skrývat nějaké nebezpečí. Ještě ke všemu to byl očividně něčí patron. A po tom všem ohrožení, které za celou dobu putování za viteály prožíváme, jsme už natolik zocelení, že nás jen tak něco nepoleká. Vydali jsme se za laní. Vedla nás pryč z vesnice. Po chvilce do polí, kde vládla naprostá tma. Opět jsme se přesvědčili, že žádný klid netrvá věčně. Napadla nás parta smrtijedů, která za použití kleteb nejčernější magie postupně každého z nás připravila o končetiny nebo zrak. Jaká byla úleva, když to netrvalo napořád a smrtijedy jsme zahnali na útěk. Laň situace nevyděsila, zářila jasněji a vedla nás dále. Až na místo, kde všem spadl kámen ze srdce. Viděli jsme živého člena Fénixova řádu - Alastora Moodyho, který v tamním jezírku objevil Nebelvírův meč. Obzvláště pro nás Nebelvírské byla nesmírná radost vidět tento čarovný historický předmět! Ani vteřinu jsme neváhali, částečně odhodili své svršky a šup pro meč do vody. Byl to nezapomenutelný pocit a hlavně přesvědčení o tom, že někdo stojí na naší straně! S mečem jsme se pokojně vydali zpět na Grimmauldovo náměstí, naplnění touhou zničit Voldemorta a se znovu získanou silou to všechno ustát.

Hned další den ráno nám ale úsměv na rtech zamrzl. Moody byl zabit v blízkosti jednoho z lesů, kde pátral po dalším viteálu. Oním viteálem měla být lopatka, pomocí které byla vysazena Vrba mlátička a velká část Zapovězeného lesa. Tudíž opět velký historický artefakt, který Voldemorta jistě zajímal natolik, že by do něj dal další kus své duše.
Místo, kde byl Moody zabit, jsme našli celkem snadno. Skrývalo opět mnoho nebezpečí a všude kolem se ozýval hadí jazyk. Nic moc příjemného. Podařilo se nám získat všechny čtyři klíče a po tom, co jsme přišli i na jejich správné otáčení, objevila se další skrýš a v ní lopatka. Další viteál! Náš cíl se zdál být blíž a blíž...

Na Grimmauldovo náměstí jsme se vrátili s myšlenkou vzkazu od R.A.B. Kdo by mohl být nejmenší člen rodiny Blacků? No jasně že, skřítek! Kreatůra. A tak jsme si jej zavolali a vyslechli:


První termín se ke skřítkovi choval velmi mile a chtěl si z něj udělat domácího mazlíčka.



...za to z druhého termínu by SPOŽÚS moc radost neměl.


Skřítek nám poskytl cenné informace. Musíme do Pelhřimova. Začala další pouť za viteálem, prstenem rodu Binnsů. Zavedla nás až do Voldemortova bludiště, které nám doslova vzalo zrak. A vydalo další informaci, kde se viteál nachází. Bylo to ve starém sídle rodiny Binnsů.
Sídlo, rozpadlá prastará budova, byla obklopena tmou, když jsme ji objevili. A také byla obklopena bandou smrtijedů, kteří se do nás hned po příchodu pustili. Čekali na nás a věděli, že přijdeme. Proto nám bylo všem jasné, že viteál je právě zde. Zahnali jsme smrtijedy do lesů a získali viteál. Nepopsatelný pocit, další viteál v našich rukou! Pohár, lopatka, kámen zakladatelů, prsten... Pět viteálů, které nás stáli spoustu sil a šestý, svícen, který stál tu největší cenu a tou byl život Albus Brumbála, je v Bradavicích. Už jsme jistojiste věděli, že se budeme muset nějak dostat do hradu. Ale pro dnes nás už měl čekat jen Kreatůra na Grimmauldově náměstí. Opět se ukázalo, jak rychle se v dnešní hrůzné době může vše změnit...

Grimmauldovo náměstí bylo vyzrazeno a napadeno bandou smrtijedů. Kde teď hledat útočiště? Nápad padl na Lasturovou vilu, dům Fleur a Billa. Možná poslední bezpečné místo na světě. Tedy aspoň pro nás.

Vila byla místem, kde by člověk chtěl zůstat už navždy. Všude úžasná uklidňující atmosféra. Ale my věděly, že se budeme muset přesunout na hrad, kde je v kanceláři Brumbála skryt vloni získaný svícen.
Dostat se na hrad bylo víc jednoduché, než jsme čekali. Jeho nynější ředitel, Severu Snape, jej zbaběle opustil a nechal nám jej doslova napospas. Bylo krásné být opět zpátky doma. Člověk se vrátil o spoustu let nazpět časem, kdy jako malý nováček procházel zdejší chodby úplně poprvé. Bylo to velmi intenzivní. Tak moc, že jsme skoro zapomněli, že nám podle deníku zbývá ještě poslední viteál! Plátno. Jak chytré. Podle nalezených informací je na hradě od doby, kdy jistý kouzelník upravil Velkou síň a ta od té doby nebyla změněna. Plátno bylo rozděleno na čtyři části. Už víte? Samozřejmě, že se jednalo o vlajky kolejí Bradavic! Jak chytré. Všechny tu jsou odjakživa. Nemožné se stalo skutečným. Sedm viteálů. Sedm. Mocné a kouzelné číslo. Všechny pohromadě v našich rukou.



Nemohli jsme uvěřit tomu, že těžší část cesty je za námi. To jsme ještě netušili, k čemu se schyluje. Ovšem, nyní bylo opravdu nutné viteály zničit:


Ničení viteálů vol. 1



Ničení viteálů vol. 2


Po zničení posledního viteálu někde hluboko v nás začala pulsovat neviditelná síla, která vyústila v hlas rozeznívajíci se všude kolem. Voldemort. Měli jsme na vybranou, buď se vzdát anebo bojovat. A nic jiného, než druhá možnost, nepřišlo v úvahu!


Studenti se připravují na bitvu a pomocí ochranných kouzel zabezpečují hrad


Upevnili jsme hradby, vyšplhali do věží a očekávali příchod Voldemorta. Bylo to to nejdelší a nejtišší čekání v životě. Byli jsme připraveni bojovat do posledního dechu. Přece bychom to nevzdali teď, když jsme se dostali tak daleko!

Trvalo chvilku, než jsme si uvědomili, že bitva se blíží. Najednou se ochladilo a vytratilo se všechno pěkné. Mozkomoři. A těsně za nimi Voldemort a jeho smrtijedi. Naposledy dal na výběr těm, kteří mohli zvolit jeho stranu. Čekali jsme, že zejména zmijozelští budou chtít na jeho stranu. Nait, Lea, Varg, Elizabeth a Peter. Všichni ze Zmijozelu, kteří zradili Brumbálův odkaz a přidali se na stranu Voldemorta. A to jim Brumbál věřil...

Další události už měli rychlý spád. Smrtijedi v čele s Voldemortem zaútočili na hrad, vzduchem létaly kusy hradeb, těla a smrtící kletby. Zahnali nás až do Velké síně, že které se ovšem vyrojil obrovský protismrtijedský odpor a i když jsme věděli, že to je možná to poslední, co v životě uděláme, vyběhli jsme proto smrtijedům a křičeli "Za Brumbála a všechny naše padlé přátelé!". Pár jich po našem protiútoku zůstalo ležet. Když už to vypadalo, že jsme ve výhodě, smrtijedi začali ustupovat a sám Voldemort k nám znovu promluvil. Opět nás nabádal k tomu, abychom se vzdali, nebo dopadneme zle. A aby ukázal, jak moc to myslí vážně, přímo před zraky ostatních namířil hůlkou proti Charoline Swan... A zabil ji.

Stáhl se se smrtijedy pryč z pozemků a nám se rozprostřel pohled na spoušť, kterou za sebou tahle krutá bitva zanechala. Všude leželi kusy zdí a hradeb. Do toho všeho zmatku se připotácela postava, kterou by nikdo nečekal. Severus Snape v posledním dechu padl na nádvoří se vzpomínkou do Myslánky.

Shlédnutí vzpomínky a vědomí, proč to všechno je tak, jak to je, námi projelo jako blesk z čistého nebe. Otázka, proč Voldemort je stále tady, i když se nám podařilo zničit všechny viteály, má svou odpověď. My jsme poslední viteál. Každý z nás, podle věštby, která byla pronesena před spoustou let a která vedla k tomuto okamžiku. Aby mohl být Voldemort zničen, musíme zemřít. A musíme zemřít jeho rukou.
Co člověku proběhne hlavou, když ví, že jej čekají poslední chvíle života, když ví, že jeho srdce už čeká jen pár posledních úderů? Možná jen hrdost na to, v jaké společnosti se chystá zemřít. A proč musí zemřít. Pro větší dobro, jak řekl kdysi jeden kouzelník. Došli jsme až sem a už není cesty zpět. Dnes bude náš konec. Po dnešní noci se snad najde někdo, kdo po zničení i posledního viteálu konečně smrtelného Voldemorta zničí.

Věděli jsme, kde Voldemorta najdeme. Stejně jako on věděl, že my za ním přijdeme. Vydali jsme se na svou poslední cestu. Vzpomínali jsme na všechny naše kamarády, které tento boj stál život, na Brumbála. Za chvilku už bude po všem. Už žádná bolest, žádné starosti. Odejdeme s myšlenkou, že jsme aspoň trochu posunuli Brumbálův odkaz a budeme doufat, že se najde někdo, kdo jej dokončí.

Přestoupili jsme před Voldemorta jako jeden člověk. Všechno to trvalo pár vteřin, ale bylo to jako věčnost. Záblesk zeleného světla. A konec...

Zvláštní. V hlavě mi roste myšlenka. Hned poté si uvědomuju, že dýchám. Mám strach otevřít oči, ale cítím, že zde nejsem sama. Uvědomím si, že stále křečovitě drtím Matyho ruku. Maty? Cítím něčí přítomnost i na druhé straně. Pootevřu oko. Teo? Něco je špatně, přišli jsme přece zemřít. Ale já si tedy mrtvá nepřijdu ani zdaleka. Cítím, jak mi po tváři tečou slzy. A pak slyším hlas. U Merlinovi brady. To nemůže být pravda...

Jeho hlas se rozprostírá tímto zvláštním místem. Nabádá nás, abychom vstali. Teď už se nebojím otevřít oči dokořán a rozhlédnout se. Nacházíme se na nějakém neznámém místě plném jasného světla. A přímo z něj vychází autor hlasu. Albus Brumbál. Neváhám ani vteřinu a se slzami v očích vyskakuji na nohy, které mě kupodivu také zlehka nesou a objímám tohoto skvostného člověka. A po mně další. Atmosféra se nedá popsat. Jsme tu všichni spolu. A je tu s námi Albus Brumbál. Jsme naživu. Nebo ne? Dozvídáme se, že my jsme opravdu byli tím posledním viteálem, který nikdy nikdo stvořit nechtěl. A že naše cesta není u konce. Naopak. Čeká nás poslední úkol. Musíme zničit teď už smrtelného Voldemorta. Musíme se vrátit. Naposledy se velmi emotivně loučíme s Brumbálem. Teď už jsou rozněžnění i ti tvrdší z nás. Znovu záblesk světla a ono tajemné místo je pryč...

Opět cítím, lehký vánek na své tváří, slyším šumění stromů a také něco, co nám dává najevo, že vepředu se něco neudálo podle plánu. Voldemort je na kolenou a jeho smrtijedi mu pomáhají vstát. Nastává náš okamžik. Jeden po druhém vstáváme a pozorujeme vyděšené tváře smrtijedů, z nichž někteří se okamžitě přemístí pryč. Nastává boj, kletby se nám vyhýbají, jako bychom byli chráněni nějakým zvláštním kouzlem. Smrtijedi padají jeden po druhém, jsou zmatení a neví, co se děje. Stejně jako Voldemort. Je čas to skončit. A přesně tak, jak jsme to začali - společně! Všichni namíříme hůlky směrem k Voldemortovi, který se naposledy pokusí někoho zabít. Na jeho kletbu smrti odpovídáme sborovitým Expelliarmus. Na okamžik to vypadá, že se nic neděje. Pak si všichni včetně Voldemorta uvědomujeme, co se děje. Kletba se mocně obrátila proti svému vysílateli. Voldemort s křečovitým výrazem padá kamsi dozadu. Je mrtvý. Zničili jsme pána zla. Kolem jdou slyšet slzy štěstí, smutku, smích, potlesk. Na památku všech padlých pozvedáme hůlky k noční obloze a vypouštíme barevné jiskry. Zničili jsme Voldemorta. Dokázali jsme to. Dokončili jsme Brumbálův odkaz. Voldemort už neexistuje. Vše je tak, jak by mělo být...


...a tak skončil náš poslední školní rok v Pelhřimovských Bradavicích. Skončil dobře, naše snahy byly dokonány, nikdo nikde nenechal kus svých končetin, plíce a podobné věci. Situaci nestížili ani žádné ledvinové kameny, vyhozená kolena či astmatické záchvaty. Všechno klaplo jako po másle. Ale i přes to si přijdu tak nějak prázdná. Bylo těžké dopsat i tento článek. Ne proto, že by bylo těžké psát o PB, ale proto, že právě on je jakousi pomyslnou tečkou za těmi léty strávenými za zdmi hradu. Nechci držet smutek za PB, které mi dali stovky zážitků, hodiny úsměvů a hlavně spoustu skvělých přátel. Ale jsem smutná, že tohle všechno už nikde jinde nezažiju. Už jen proto, že nikde nebude tak skvělé místo, jakým pro mě už navždy budou pozemky PB hradu. I když na druhou stranu to je asi o té stopě, kterou v nás tyto každoroční slety zanechaly. A to, že si teď přijdu tak nějak prázdná a smutná je vlastně velkou ukázkou toho, jak skvělé roky to byly. Co všechno pro nás kluci udělali. Jak moc pro nás všechna ta léta znamenají. Pro nás, co jsme zažili těch ročníků více to je možná intenzivnější. Ale na druhou stranu i ti, co byli letos poprvé musí cítit, jak hluboko se jim Pelhřimovské Bradavice vryli pod kůži. A to je panečku magie. Tom s Foxíkem stejně jako Voldemort poněkud nechtěně, vytvořili desítky viteálů, které budou navždy nést jejich odkaz. Nést v sobě kouzlo Pelhřimovských Bradavic. Vzpomínat na ty krásné dny, kdy jsme mohli opustit svět mudlů a přejít do toho našeho, kde je vše možné. Kde můžou kolejní ředitelé měnit barvu, kde se z lidí, kteří se normálně moc nemusí, stávají přátelé, kde banda dospělých lidí leze v noci do jezera pro Nebelvírův meč, kde si všichni kryjí kousek dřeva, aby nedostali minus body... Být na chvilku v úžasném světě s úžasnými lidmi. Troufnu si říct, že PBčka mnohým z nás změnili život. A taky si troufnu říct, že když před těmi sedmi lety kluci začínali, tak netušili, co tím způsobí. Že po pár letech budou končit s účastníky, kteří budou ronit slzy na jejich počest. Tomu se říká magie. Nenacházím slov, která by vyjadřovali jakou úctu k pánům organizátorům chovám. Jak moc bych jim chtěla poděkovat, ale slova díků jsou opravdu málo. Ale věřím, že to kluci vědí. A vidí. Od toho konce bylo řečeno mnoho a já se nechci opakovat, je to pro mě stále velmi emotivní a už tak nad vzpomínkami a fotkami stále pláču jako želva, ale slova díků dvoum pánům z Pelhřimova jsou tím posledním, co bych pro ně ráda udělala, takže za všechny účastníky Pelhřimovských Bradavic:

Drahý Foxíku, drahý Tome. Pokud jsem někdy o něčem říkala, že mě nic lepšího potkat nemůže, pak Pelhřimovské Bradavice prolomili všechno to, co už nikdy nebude lepší. Navždy je mám uschované hluboko uvnitř. Stejně jako vás dva. Vám patří velká kolonka v mém srdci za to všechno, co jste pro nás udělali. Kolik vás to stálo času a sil. Nepamatuju si ani jeden okamžik, kdy by jeden z vás měl slabou chvilku a ujeli mu nervy, i když to občas fakt muselo být o "hubu". Všechno jste zvládli s úsměvem na rtu (...a večer co večer mrtví padali do postele). Nevzpomenu si, že byste měli někdy slabou chvilku jak s programem, který i když třeba hořel, tak to nikdo neměl šanci poznat. Ptáte se proč? Protože jste prostě a jednoduše skvělí. Protože jste do těch pár dnů pro nás dávali kus sebe samotných. Nemůžu říct, že vás mám ráda, protože to by vůbec nevystihlo jakou úctu k vám chovám. Jak řekl jeden moudrý člověk, nejmocnějším kouzlem světa je láska. A proto se nebojím říct, že vás za to všechno miluju. A i to je málo. Svůj život už vždycky budu dělit na dvě části - tu před PB a po PB. Stejně tak si navždy budu pamatovat jména Petra Foxe a Toma Braidwanda. Mých dvou hrdinů, kteří mi okouzlili život a ukázali, že hrát si je v každém věku strašně důležité. Je mi ctí považovat vás za své přátele. A běda vám, že s koncem PB by měl přijít i konec našich přátelství! Skláním se před vámi tak, že si čelem dřu o podlahu a navždy vám patří náš neskonalý dík. Jste to nejlepší, co nejen fanouška Harryho Pottera, ale také každého životem se ploužícího člověka může potkat. Je jedno, jak daleko od sebe lidé jsou, ale záleží na tom, co je spojuje! A hlavně na tom, že si stále mají co říct, vzpomínat a vytvářet nové zážitky :)



Tímto chci také ze srdce poděkovat všem kamarádům, se kterými jsem školní léta v PB mohla prožívat. A třeba počítat třešně na stromech k NKÚ, či kout vzpoury. Bez vás by to, jak bylo hodněkrát řečeno, prostě nebylo ono. A díky Lee...no však ty víš :)

Bylo mi ctí s vámi všemi sdílet kouzlo Pelhřimovských Bradavic a žít svůj skvělý kouzelnický život. To v nás všech se tento odkaz ponese, nezapomeňme na něj. Nezapomeňme na to, co pro nás dva "jouzové z Pejru" udělali a vzpomínejme s úsměvem i za sto let na tu nejbáječnější věc na světě - Pelhřimovské Bradavice...



Poslední den druhého termínu Pelhřimovských Bradavic, tedy 7. srpna 2015, se významně zapsal i do dějin E-Bradavic. Dalo by se to považovat za největší EB slet, co se kdy konal. Na obrázku chybí jen má maličkost, která ovládala kouzelný fotoaparát a Elaine Dupres, která v ranních hodinách musela z hradu odcestovat. Dohromady se nás ale sešlo 41!