[ Webhosting profitux.cz ]
Hlavní stránka | Seznam rubrik | Redaktoři | Kvízy | Slety | Povídky | E-Bradavice
Rychlobrkovky
07.09.2017: Aktualizace sletů
Byl přidán plánovaný podzimní slet v Praze.
Povídky

* Povídka 19. kapitola

Vydáno dne 22. 04. 2007 14:07 (5118 přečtení)

Proti své vůli II

Kapitola první: Některé věci se snad nikdy nezmění
Sam přimhouřila oči před poledním sluncem. Ulice byla plná mudlů, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Sam si přehodila tašku se svými věcmi z jedné ruky do druhé a nadechla se. Bylo báječné být zase venku. A pak se jí po tváři rozlil překvapený, ale neskutečně šťastný úsměv. Stál na rohu ulice. Bylo těžké ho přehlédnout. Vyčníval z toho davu jako vždy. Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Na tenkých rtech mu pohrával nepatrný úsměv. Došla k němu a usmívala se stále víc.
„ Ahoj,“ špitla a trochu zčervenala.
„ Ahoj,“ odpověděl. Skoro zapomněla, jak podmanivý hlas má.
„ Co tady děláš?“ zeptala se Sam. Bylo to trochu rozpačité setkání. Byl poslední koho by čekala, že tu potká.
„ Ale měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se stavím, když tě dneska pouští domů,“ pokrčil rameny.
Sam se usmála. Věděla, že lže. Aby se Severus Snape oblékl jako mudla a vyrazil do mudlovských ulic – no to už musel mít sakra dobrý důvod. Lichotilo jí, že ona je tím důvodem. Gentlemansky jí vzal tašku. Cítila se trochu ne svá. Dva týdny se neviděli a rozcházeli se za dost nejasných okolností. Ještě teď si pamatovala, jak za ní přišel krátce po jejich přesunu ke svatému Mungovi. Byla tehdy tak vyděšená a měla silné bolesti. Byla vděčná, že byl s ní. Měla strach, že umře. A on si lehnul k ní na postel, vzal ji do náruče a uklidňoval ji, že bude dobře. O tom, proč to udělal, neřekl ani slovo. Sam se mohla jen dohadovat jaké pohnutky ho k tomu vedly. Doufala že citové. A fakt, že tu teď na ni čekal, jí to jen potvrzoval.
„ Vypadáš dobře.“
„ Díky, ty taky,“ odpověděla Sam, „ vlastně jsem ti ani nepoděkovala.“
„ Za co?“ podivil se Severus.
„ Brumbál říkal, žes to byl ty, kdo mi opět zachránil život.“
„ Jen jsem vyrovnával účty,“ pokrčil rameny.
Sam nedokázala zakrýt zklamání.
„ Takže pořád hrajeme tu hru na splácení dluhů?“ zeptal se ho poněkud ostřeji, než měla v úmyslu.
„ Nerad dělám dluhy,“ odpověděl chladně.
„ Já vím. Ale stejně jsem ti vděčná za všechno, cos pro mě udělal,“ řekla Sam a zcela úmyslně narážela na to, jak ji konejšil u svatého Munga.
Severus tu narážku pochopil a jeho černé obočí se stáhlo. Pořád ještě se nerozhodl, co vlastně chce a jaký postoj k Sam zaujme po tom všem, co se stalo. Už se nemohl přesvědčovat, že je mu lhostejná. Zajímala ho - přinejmenším. Docela rád by si s ní i něco začal, ale jeho plány nezahrnovaly takové věci jako společné soužití, manželství a děti. Nejspíš proto všechny jeho vztahy ztroskotaly. Neměl prostě chuť se pouštět do nějakých opravdu vážných známostí. Paradoxně se mu představa manželky a dětí nepříčila tolik, jak by si mnozí mohli myslet. Jen prostě láska bylo něco, co už se dávno odnaučil.
„ Nemusíš mi být vděčná, prostě jsem jen udělal to, cos v danou chvíli potřebovala,“ znělo to dost odtažitě.
„ Já ti chci být vděčná,“ odpověděla Sam prostě. Zbláznila se do toho chlapa od prvního okamžiku, co ho potkala. O tom už nemohl být pochyb. Nebyla to lehká cesta, kterou zvolila. Ale kdysi slyšela takový zajímavý výrok, že cesta bez překážek nikam nevede. Jestli to byla pravda, pak na konci cesty, kterou zvolila muselo být něco opravdu nádherného.
Severus jen pokrčil rameny. Vždycky, když už si myslel, že ženám rozumí, setkal se s nějakou, která ho přesvědčila o opaku.
Zpočátku mlčeli a každý se zabýval svými vlastními myšlenkami. Občas jen tak prohodili nějakou frázi nebo poznámku. Oba se cítili zvláštně.
Severus byl tak nejistý naposledy, když mu bylo patnáct a byl poprvé s dívkou. Stejnou nejistotu cítil dnes, když vedle něj kráčela Sam. Jako by to bylo poprvé. Ten pocit se mu nelíbil a zároveň ho fascinoval. Bylo to už tak dávno, co se tak cítil.
Sam poznala ve svém životě už několik mužů. Z žádného jí však nenaskakovala husí kůže. Potili se jí dlaně, v puse měla sucho. Jako by byla zase zamilovaná puberťačka na prvním rande.
Najednou Sam zvážněla.
„ Ví Brumbál něco o…o Ty-víš-kom,“ špitla Sam.
Severus se zamračil. Chápal sice, že ji to zajímá, ale nechtěl se bavit zrovna o tomhle. Přemýšlel kolik jí toho má říct.
„ Pro tebe to už skončilo.“
„ To se mýlíš. Teprve teď to začíná,“ zavrtěla Sam hlavou.
„ Někam se ukryl. Kde je, to nevíme. Na tvém místě bych se tím nezatěžoval,“ z nějakého důvodu, který neuměl vysvětlit, nechtěl, aby se do téhle věci pletla.
„ Teď už ví, že jsi…,“ Sam poslední slovo spolknula, když si uvědomila, jak by to mohlo vyznít.
„ Zrádce? To jsi chtěla říct?“ Severusův hlas byl tichý a nepříjemný, „ nemusíš se to bát říct. Já to snesu. I když mluvíš o věcech, o kterých nevíš vůbec nic!“
„ Promiň, já to tak nemyslela,“ omlouvala se Sam.
„ Ale myslela. Všichni to tak přece myslí, ne?“ zavrčel podrážděně.
Sam se zastavila a chytila ho za ruku. Vysmekl se jí
„ Nemyslela jsem to tak, jak to možná vyznělo,“ zašeptala měkce, „ Ty-víš-kdo teď ví, že nejsi na jeho straně.“
„ To se nedozvěděl nic nového,“ ušklíbnul se Severus, stále na ni měl vztek.
„ Věděl to už dřív?“ užasla Sam.
Severus zaváhal, ale pak pomalu přikývl. Ano, už delší dobu byl přesvědčen, že Pán zla tuší, jak se to s ním má doopravdy, a jen čeká jako pavouk na vhodnou příležitost to s ním skoncovat. To střetnutí v bitvě mu to jen potvrdilo.
„ Jak jsi dokázal sehnat ty informace?“ vydechla Sam ohromeně.
„ To je moje věc,“ odsekl Severus.
„ Strašně riskuješ,“ zašeptala Sam.
Stáli u sebe tak blízko.
„ No a?“ Severus se na ni díval a přemýšlel, proč zrovna ona ho dokáže tak vyvést z rovnováhy, když to už patnáct let žádná nedokázala.
„ Mám o tebe strach,“ Sam se pokusila o úsměv.
Jejich tváře byly teď od sebe jen kousek.
„ Proč?“ Severus lehce pozvedl obočí v tom svém půvabném gestu.
„ Protože,“ pokrčila Sam rameny.
Konečně se políbili. Bylo to jiné než v podzemí bradavického hradu - přirozenější, měkčí, hezčí. Byl v tom jakýsi příslib do budoucna. Severus ji volnou rukou objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Obtočila mu ruce kolem krku a zajela prsty do jeho černých vlasů. Najednou ji odstrčil. Jejich pohledy se střetly.
„ Tohle bychom neměli…,“ zašeptal Severus, ale umlčela ho polibkem.
„ Bydlím jen kousek odtud,“ pousmála se.
„ Sam…,“ nadechnul se, aby protestoval, bránil se. Ale stejně jako tehdy v Bradavicích i teď dokonale rozvrátila veškeré jeho sebeovládání. Děsilo ho to, neboť to částečně chápal jako útok na svoji suverenitu, ale nedokázal se tomu vzepřít a možná ani nechtěl.
„ Já chci,“ v očích se jí zajiskřilo.

Sam se přitulila k Severusově nahému tělu. Položila mu hlavu na rameno a zamyšleně si pohrávala s černými chloupky na jeho hrudi. Severus ji objímal levou rukou. Skoro jako by se bál, že mu znovu uteču, pomyslela si Sam. Kdepak mě už se nezbavíš, pousmála se. Zadívala se mu do tváře. Měl zavřené oči a vypadal spokojeně. Natáhla se a políbila ho na rty. Severus lehce pozvedl obočí, ale oči neotevřel.
„ Severusi…“
Podíval se na ni. I v šeru pokoje viděla, jak se jeho černé oči lesknou. Měl ty nejzvláštnější oči, jaké kdy poznala. Jednou byly prázdné, aby se v nich vzápětí zatřpytilo či zablesklo, nebo naopak mrzly v dva kusy ledu.
„ Víš, že mě neustále překvapuješ?“ pousmála se Sam.
„ A čím?“ zeptal se.
„ Vším. Třeba žes mi vůbec přišel dneska naproti. Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového uděláš.“
„ Měl jsem cestu kolem,“ odpověděl Severus trochu vyhýbavě.
„ Tak mě napadá, kde ty vlastně žiješ, když nejsi v Bradavicích?“ pokračovala ve vyzvídání Sam.
„ Je to nudné místo,“ odbyl ji Severus.
„ Vážně? To si nemyslím. Ty o sobě asi nerad mluvíš, co?“
„ Proč myslíš?“
„ Nic o tobě nevím.“
„ To by tě stejně nezajímalo.“
„ Zkus to.“
„ Jsem hrozně nezajímavý člověk.“
Sam se rozesmála. Pak se na Severuse zadívala pohledem, který se mu vůbec nelíbil. Napjatě čekal, co z ní vypadne, ale vlastně to věděl předem.
„ Jsi ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy poznala.“
Severus nic neřekl jen povytáhl obočí.
„ Severusi, já tě…“
Severus jí přiložil prst na rty a zavrtěl hlavou.
„ Neříkej to,“ zašeptal.
„ Proč?“ podivila se Sam. Musela mu to říct. Copak to nechápal?
„ Prostě to neříkej,“ trval na svém Severus. Nechtěl to slyšet, protože on sám si nebyl jist, zda k ní cítí něco víc než fyzickou přitažlivost. Věděl, že už se nikdy nedokáže zamilovat tak, jako když mu bylo šestnáct, kdy nosil své lásce květiny, dárky, skládal dokonce básně. Jako by to bylo z úplně cizí, dávné doby. Pamatoval si to jen mlhavě. Podruhé a naposledy ho, jak se říká, zasáhl šíp Amorův ve dvaceti a když ho o dva roky později opustila, už se zamilovat nechtěl. Následujících patnáct let se řídil čistě rozumem. A trochu pochyboval, zda se vůbec ještě zamilovat dokáže. Jenže Sam dokázala otřást jeho sebejistotou. To se mu za těch patnáct let ještě nestalo. Ale nebyl si jist tím, co cítí. Jestli vůbec ještě něco cítí. Nebyl si jist.

Sam se protáhla. Bylo už ráno. Otočila se a zalila ji vlna zklamání. Severus byl pryč. V první chvíli ji napadlo, že se jí prostě snaží oplatit to, co mu udělala, ale pak si všimla kousku pergamenu, který ležel na polštáři. Natáhla se pro něj.

Musel jsem odejit
S.S.

Sam protáhla obličej. Žádné milostné vyznání, vzletné fráze, obyčejné díky za hezký večer, dokonce se ani nepodepsal. Namyšleně napíše jen svoje iniciály. Vždyť přece musí vědět, kdo je S.S. Sam vztekle zmuchlala pergamen a hodila ho na zem. Vylezla z postele, oblékla si župan a šla si udělat snídani. Nad kávou pak přemýšlela. Proč zrovna on? Mohla by klidně jít ven, seznámit se s nějakým pohledným mužem a ne se trápit se Snapem. Najednou ji zaplavila vlna smutku. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval a teď je mrtvý. Sam sloužila hlavu do dlaní a rozplakala se, aniž by pořádně věděla proč. Vždyť udělala to nejlepší. Kdyby Siriusovi neřekla pravdu o tom, že ho nemiluje, ublížila by mu. Jenže teď byl Sirius mrtvý a ona si snažila začít něco se Snapem a přitom slíbila, že je nechá oba jít. Nebylo to k Siriusovi nefér? A nebylo hloupé zabývat se takovými myšlenkami? Kdyby se aspoň Severus choval trochu jednoznačněji. Miloval ji? Byly chvíle, kdy by za to dala ruku do ohně. A naopak třeba teď měla pocit, že je pro něj jen trocha příjemného povyražení. Jak se zdá marně doufala, že by ty společné chvíle, obzvláště ta u svatého Munga, prolomily ledy. Sam si utřela slzy a napila se kávy. Zašla už příliš daleko. Ne, teď se nevzdá.

Sam zůstala zaraženě stát uprostřed ulice. Několik lidí do ní vrazilo, ale ona jen stála a zírala. Severus Snape postával před jejím domem a ani trochu se netvářil provinile za to, co jí ráno udělal. Sam se rozhodla, že mu to pěkně vytmaví. Měla na něj vztek. Nehodlá být jeho hračka!
„ Ahoj.“
„ Nazdar,“ zavrčela Sam a prošla kolem něj, jako by ji ani trochu nezajímal.
„ Co je ti?“ Severus ji chytil za ruku, ale vysmekla se mu.
„ Ráno zmizíš a teď se tváříš jako by nic a ještě se ptáš, co mi je? Vůbec nic!“ vyštěkla Sam. „ Musel jsem něco zařídit,“ zamračil se Severus.
„ Jistě, že jsi musel. Až na to, že Brumbál mi řekl, že Řád teď žádné akce nepodniká, a že ty máš dovolenou! Tak by mě sakra zajímalo, co jsi tak naléhavého zařizoval!“
„ S tebou není rozumná řeč. Myslím, že radši půjdu,“ zavrčel Severus rozladěně.
„ Jo, tak se mnou není rozumná řeč! Jako by s tebou byla! Jen si běž!“
„ Nesnáším, když se chováš jako hysterická nána,“ zasyčel Severus, otočil se a odcházel pryč. Sam se za ním dívala a vztek ji pomalu opouštěl. Stálo jí to za to? Najednou dostala strach, že by za ní třeba už nepřišel. U Snapea člověk nikdy nevěděl.
„ Severusi, počkej!“
Severus nezastavil, ani se ohlédl. Není přece nějaký hej nebo počkej! Pak ucítil její ruku na svém rameni.
„ Prostě jsem na tebe měla vztek. Mohl jsi ten vzkaz napsat trochu delší a…,“ Sam zmlkla. „ A co?“ otázal se Severus a v jeho hlase byl pořád podrážděný tón.
Sam zavrtěla hlavou. Chtěla říct, že mohl napsat něco milého, ale pak si uvědomila, že to není Severusův styl. Přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Vlastně by měla být ráda, že vůbec přišel, že ji poctil svojí návštěvou. Na druhou stanu jestli čekal, že mu bude trpět úplně všechno, tak ji znal velice špatně.
„ To máš jedno. Stejně jsem musela do práce, ale…zamrzelo mě, že jsi nezůstal,“ pousmála se.
Severus se konečně otočil a zadíval se na ni.
„ Nemůžu zůstávat do rána,“ zašeptal a věděl, že správně by měl říct, že nechce zůstávat. Probudit se ráno vedle někoho, to bylo příliš intimní, příliš důvěrné a on se už dlouho vedle někoho ráno neprobudil. Nemohl prostě zůstat, ale to by Sam stejně nepochopila. „ Kousek odtud je hezký bar, nechceš zajít na skleničku? Tedy pokud tě mudlovský podnik nebude moc pohoršovat,“ v očích se jí zajiskřilo. Severus pořád tvrdil, jak strašně nesnáší mudly, ale podle jejího názoru se na někoho, kdo nemůže mudly ani cítit, mezi nimi vyskytoval velice často a uměl se mezi nimi i pohybovat, což neuměl každý kouzelník. „ No, spíš jsem myslel zajít někam jinam. Mudlů mám už plné zuby.“
Sam se začala smát.
„ Je na tom něco vtipného?“ zavrčel Severus.
„ Vlastně ne, ale pořád tvrdíš, že nemůžeš mudly vystát a pochybuji, že by ti to někdo uvěřil.“
„ A to jako proč?“ Severus se zamračil.
„ No, jsi oblečený více méně jako mudla, víš, jak se máš chovat, abys nepřitahoval zbytečně pozornost. To se dost neslučuje s tvým postojem k mudlům, nemyslíš?“ Sam se dobře bavila. „ Ani bych neřekl. To, že o mudlech vím dost, abych se mezi nimi dokázal ztratit, ještě neznamená, že je mám rád,“ Severusovi se vztekle zablesklo v očích. Jak si dovolila tvrdit, že by on mohl něco mít s tou pakáží mudlovskou?!
„ Jen mě prostě napadlo, že je to divné,“ pokrčila Sam rameny.
„ Divné to není! Můžu já za to, že bydlíš v téhle příšerné čtvrti? Proč nebydlíš jako každý slušný kouzelník dál od mudlů?“
„ Každý slušný kouzelník? Chceš tím snad naznačit, že nejsem slušná? Možná nemám tak ohromující rodokmen jako ty, ale jsem čarodějka každou buňkou v těle! Moji rodiče tu bydleli, protože měli spoustu přátel mezi mudly! Vyrostla jsem tady! Nevidím důvod, proč bych odtud měla odcházet,“ vztekala se Sam. Jak jen ji ten Snape dokázal vytočit.
„ Víš, co bydli si kde chceš. Ale do mudlovského podniku mě nedostaneš. To je už moc,“ prohlásil Severus.
„ Severusi, ty mě někdy tak strašně štveš,“ řekla Sam, ale nepatrně se usmívala.
„ Pak tě můžu ujistit, že je to vzájemné.“
„ Mám návrh, půjdeme nahoru a vybereme nějaký podnik, kam bys byl ochoten jít. Nechce se mi dneska trčet doma,“ navrhla Sam.
Severus pomalu přikývnul.

Sam si položila hlavu na Severusův hrudník a poslouchala tep jeho srdce. Nepatrně se usmívala. A to nechtěla trčet doma. Její úsměv se prohloubil. Měla tušit, že to tak dopadne. Možná podvědomě chtěla právě tohle. Teď na tom nezáleželo. Byla smířená s celým světem a nic jí to nemohlo pokazit.
Severus měl trochu výčitky. Už potřetí podkopala jeho sebeovládání a stáhla ho sebou do víru horkých polibků a vášně. Jak to jen dělala? Jistě Sam byla velice přitažlivá žena. Musel by být slepý, aby si toho nevšimnul, navíc žil už dva roky v celibátu, takže…ale co ho k ní tak strašně přitahovalo?
„ Jdu si dát něco k pití. Chceš taky?“ zeptala se Sam a vyklouzla z postele.
Severus zavrtěl hlavou a dál se zabýval vlastními myšlenkami. Nepřišla mu jiná než ostatní. Fascinoval ho ten dosud nevysvětlený fenomén, že ženy milují muže jako je on. Většina těch, se kterými se setkal, ho chtěla spasit. Jako by o to stál. V tomhle byla Sam přece jenom trochu jiná. Ale jako všechny si ho idealizovala a čekala, že po pár důvěrnějších kontaktech půjde do kolen a začne se chovat jako zamilovaný blázen. Z toho už vyrostl. Ale přesto ho k ní něco táhlo. Že by už stárnul? Unavilo ho už žít sám? Svraštil obočí. Představa, že by se z něj měl na stará kolena stát sentimentální blázen, se mu vyloženě hnusila. Navíc nebyl vůbec starý! Nebylo mu ani čtyřicet!
Vypadáš, že tě něco trápí?“ Sam si sedla na kraj postele a dívala se na něj.
„ To se ti jen zdá,“ zavrčel Severus rozladěn vlastními pochybami a rozporuplnými pocity, v kterých se nevyznal.
„ Zase ráno odejdeš?“ zeptala se Sam a doufala, že řekne ne. Ale věděla, že odejde.
„ Nemůžu zůstat,“ zašeptal Severus.
„ Nemůžeš nebo nechceš?“
„ Nemůžu,“ zavrčel.
Sam se schoulila Severusovi v náručí.
„ Přijdeš zase?“ zeptala se tiše.
„ Pokud budeš chtít.“
„ Chci.“
Severus se nepatrně pousmál a zabořil tvář do jejích vlasů. Proč se vlastně trápí pochybnostmi? Měl by to vše hodit za hlavu a prostě si vychutnat přítomnost. Ano, to bude to nejlepší.
Ráno byl Severus pochopitelně pryč. Sam se snažila být chápavá, ale těžko mohla potlačit pocit zklamání a vztek. Mohla se buď vztekat a nebo tohle chování Severusovi prostě trpět. A protože ho milovala, rozhodla se pro to druhé.
Severus přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Sam někdy přemýšlela, zda si uvědomuje, jak moc jí tím ubližuje. Ale pokaždé, když ji sevřel v náručí, odpustila mu. Scházeli se takhle dva týdny skoro každý den. Ale vše hezké jednou končí. A Severuse Snapea znovu povolal Řád do služby.

„ Ze spolehlivých zdrojů víme, že Lucius Malfoy se ještě doma neobjevil,“ řekl Brumbál a zadíval se na Severuse Snapea ve snaze odhadnout, co si o tom myslí. Bylo to dost obtížné, protože tvář profesora lektvarů byla naprosto nečitelná.
Severus byl myšlenkami na míle vzdálen Malfoyovi. Přemítal o Sam.
„ Narcisa zřejmě nic neví, ale hlídáme jejich dům – pro případ,“ pokračoval Brumbál.
Severus pustil Sam z hlavy a začal se zabývat aktuálnějšími problémy.
„ Lucius se určitě vrátí. Minimálně si přijde pro kluka,“ pronesl Severus pomalu zamyšleně. „ Předpokládáme, že je teď někde s Voldemortem.“
„ To nepochybně,“ přikývl Severus, „ Pán zla je teď v dost nepříjemné pozici. Stáhne všechny zbylé Smrtijedy k sobě. Konec konců po bitvě už není pozice Luciuse tak neotřesitelná,“
Severus se odmlčel, jako by měl pocit, že řekl příliš mnoho.
„ Narcisa nikdy nebyla mezi Smrtijedy,“ zamyslel se Brumbál.
„ Ne, nebyla. Lucius, si to nepřál. Ale vždycky s Pánem zla sympatizovala.“
„ Možná bys si s ní mohl promluvit,“ navrhl Brumbál.
„ Nebude se mnou mluvit. Teď už ne,“ zamračil se Severus.
„ Ale ona netuší, že už nejsi na Voldemortově straně,“ namítl Brumbál, „ ještě s Luciusem nemluvila.“
„ Nebude nic vědět. Lucius jí nikdy nic neříkal…,“ Severus svraštil obočí a pak potřásl hlavou, „ už rozumím.“
Brumbál pozvedl obočí. Severus Snape byl mimořádně inteligentní a jeho obrovskou výhodou bylo, že znal své soupeře dokonale. A důvtip mu taky nechyběl.
„ Bude to chtít malý herecký výkon, ale nemělo by to být těžké. Bude lačnit po jakýchkoli informacích,“ řekl Brumbál.
„ Stáčí ji přesvědčit o tom, že jí Lucius chce vzít kluka. Když je poštveme proti sobě, dovede nás k nim sama,“ přikývl Severus, „ pozítří se za ní stavím. Lucius se hned tak neobjeví. Nechám ji trochu vydusit,“ zvedl se k odchodu.
„ Ještě jedna věc, Severusi.“
Severus se otočil.
„ Nevíme, kolik máme času. Musíš dokončit Harryho výcvik. Záleží na tom všechno. Ten chlapec už udělal obrovský pokrok, ale pořád není připraven,“ Brumbál upíral své modré oči na Severuse.
„ Uvidím, co se dá dělat,“ odvětil stroze a vyhýbavě Severus, v jeho hlase zaznívala jasná nechuť.
„ Severusi, zkus být trochu…no chápej… je na tom teď po smrti Siriuse psychicky dost špatně.…“
„ Život se s nikým nemazlí,“ přerušil Severus Brumbála drsně.
„ Potřebuje naši pomoc.“
„ Mě taky nikdo nepomáhal!“ odsekl Severus a v jeho hlase zazněla výčitka.
„ Když na něj budeš tlačit, zhroutí se,“ zdůraznil Brumbál.
„ Slaboch nikdy nad Pánem zla nezvítězí,“ zavrčel Severus.
„ I silní kouzelníci se dostali v životě do situace, kdy se téměř zlomili. Je to přece jen ještě dítě. Potřebuje…pomoc…naši pomoc…tvoji pomoc.“
„ Chůvu mu dělat nebudu! Buď to zvládne a nebo…,“ Severus se odmlčel.
„ Věřím, že nedovolíš, aby tvůj úsudek ovlivnily tvoje emoce,“ řekl Brumbál.
„ Tak já ti něco řeknu, mám toho všeho už po krk! Riskuji vlastní život kvůli tomu spratkovi a co z toho mám! Už mě nebaví skákat, jak Potter píská! Já to nemám za potřebí! Svůj dluh jsem splatil už dávno!“ vyjel na Brumbála Severus.
„ Něco bych ti měl dát. Myslím, že je nejvyšší čas, abys si to vzal,“ řekl Brumbál, Snapeův vzteklý výlev nekomentoval, vytáhl ze stolu starou obálku.
„ Já to nechci!“ odsekl Severus podrážděně. Věděl, co je to. Už jednou mu to chtěl Brumbál předat, ale on to odmítnul. Vlastně ještě pořád na ni měl vztek. A co hůř stále ji miloval. Bylo to k zbláznění.
„ Jen si to vezmi,“ vybídnul ho Brumbál.
„ Nevzal jsem si to tehdy a nevezmu si to ani dnes,“ zavrčel Severus.
„ Nezajímá tě, co ti napsala?“ zeptal se Brumbál.
„ Ne, přestala pro mě…,“ Severus zmlknul. Chvíli bylo ticho, než řekl: „ Nestojím o zprávy ze záhrobí. Ať mi tehdy chtěla cokoli, teď už na tom nesejde.“
„ Přesto musím trvat na tom, abys si to vzal. Udělej s tím dopisem, co uznáš za vhodné, ale musíš si ho vzít.“
Severus vztekle vytrhl dopis Brumbálovi z ruky, zmačkal ho a strčil do kapsy.
„ Někde to cestou vyhodím,“ utrousil Severus a odešel.
„ Doufám, že víš, co děláš, Severusi,“ zašeptal Brumbál, ale nebyl tu už nikdo, kdo by ho slyšel.

Harry Potter ležel v posteli ve svém skromném pokoji v domě svého strýce a tety. Bez pohnutí zíral před sebe. Nebyl schopen říct, zda uplynula hodina, dvě, den, týden. Byl unavený, ale nemohl spát. Když zemřel Cedric, měl strašné noční můry. Ale nedalo se to porovnávat s tím, co prožíval teď. Byl v bitvě, bojoval. Už nebyl chlapec, zestárl, dospěl. Přišel o iluze, o spánek, o kmotra. Harry s tichým vzlykem zabořil tvář do polštáře. Kdykoli zavřel oči, viděl umírat kouzelníky kolem sebe, slyšel křik raněných a umírajících, cítil pach spáleného masa, znovu se mu vybavovala scéna, kdy Červíček zranil Brumbála a on stanul tváří tvář Voldemortovi. Postavil se mu a vyhrál. Ale jaké to bylo vítězství? Jeho sny vždy končily vidinou Siriusovy voskově bledé tváře potřísněné zasychající krví. Harry si přál plakat pro Siriuse. Ale nešlo to. Cítil se prázdný. Sirius zemřel. Už na ničem nezáleželo. Voldemort může klidně vyhrát. Už je to fuk. Protože nic Siriusovi nevrátí život. Harry Potter už neměl nic, na čem by mu na tomhle prokletém světě záleželo. Nebo si to aspoň v tuhle chvíli myslel.

Severus seděl za svým stolem a zíral na zmuchlanou obálku na černé desce stolu. Nevyhodil ji po cestě. Nevyhodil ji dokonce ani teď. Pomalu vzal nůž na dopisy a otevřel obálku. Vyndal lehce nažloutlý, přeložený list papíru. Chvíli ho otáčel v ruce, než ho rozevřel. Naskočila mu husí kůže. Bylo to její písmo. Už to bylo dávno, co ho naposled viděl.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.

Severus dopis zmuchlal do kuličky a hodil do koše. Opřel se v křesle a zíral do stropu. Lily Evansová - jeho první láska a zároveň věčné prokletí. Zničila mu život. A přece ji nedokázal nenávidět. Možná, že v tom byl celý problém. Lily Evansová mu vzala srdce, vyrvala mu ho z hrudi a odnesla si ho sebou do hrobu. Po letech jeho vzpomínky na ni poněkud vybledly, ale stále si dokázal naprosto přesně vybavit každý tah jejího obličeje. Jako by její tvář měl vypálenou do paměti. Pět let ji tajně miloval a snil o ní. A pak ji najednou měl. Byl to zázrak. Prožil s ní šest nejkrásnějších měsíců svého života, po kterých následovalo dvacet let temnoty. Severus zavřel oči. Ne, to nebylo k Tany fér. Miloval ji. Ale nevyšlo to. Vlastně co mu sakra v životě vyšlo? Jeho největší lásku mu přebral jeho největší nepřítel. Ženu, kterou si chtěl vzít, ztratil kvůli rozdílným pohledům na vládu Pána zla. Místo Obrany proti černé magii se musel smířit s lektvary. Severus Snape se zamračil. Tyhle myšlenky nikam nevedly. Nemá smysl zabývat se tím, co bylo. Vstal a šel se vykoupat.
Ale ani ve sprše nedokázal vytěsnit pochyby z mysli. Pochyboval o sobě od té chvíle, kdy musel nečině přihlížet vraždě svého otce. Pak se dokázal těch chmurných myšlenek zbavit a žít relativně normálně. Jenže Pán zla byl zpátky a s ním se otevřely staré rány. A do toho všeho ještě Sam. Proč nemohl zapomenout? Proč k čertu nemohl mít klid? Severus vztekle praštil pěstí do zdi. Copak toho chtěl tolik? Nezasloužil si snad po tom všem, co udělal pro Řád trochu úcty a klidu? Měl daleko větší nárok na to, aby z něj dělali hrdinu než ten usmrkanec Potter! A teď ho má vycvičit. Kolik lidí se zmínilo o tom, že díky němu přežil ten kluk střetnutí s Pánem zla? Ani jeden! Nikoho nezajímalo kolik času, dříny a vlastní krve ho stálo něco to dítě naučit! Nikoho nezajímalo, co ho ještě všechno bude muset naučit! Co bude muset ještě obětovat! Všichni opěvovali jen Pottera! Severuse zaplavil vztek a žárlivost. Ano, žárlil na to dítě. A nenáviděl ho. Nenáviděl jeho prokletého otce, nenáviděl tu prokletou jizvu, nenáviděl ten dluh, který Jamesovi nesplatil, a ze všeho nejvíc nenáviděl tu myšlenku, že kdyby ho tehdy Lily neopustila, mohlo dnes být všechno jinak. Lily. Lily! Lily!! Byla to její vina, jen a jen její. Nikdy by se nepřidal ke Smrtijedům, kdyby s ním zůstala. A žila by. On by se o to už postaral. Kdyby bylo velké slovo. Severus vypnul vodu, obléknul si župan a šel spát.

Severus otevřel oči. Byla ještě tma. Cítil se ještě unavenější, než když šel spát. Celou noc se v posteli převaloval. Nespalo se mu dobře. Musel neustále myslet na ten dopis. Co mu tehdy tak naléhavého chtěla? Muselo to pro ni být důležité, když požádala Brumbála, aby mu to doručil. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Nejdřív Severus tvrdohlavě dopis odmítl a pak…už nebyl důvod ho číst.
Severus se otočil na bok. Občas měl pocit, že mu Lily, Tany a Sam splývají v jednu. Měly rozhodně něco společného – všechny se mu dostaly pod kůži. Posadil se na posteli. Myšlenka na obsah dopisu ho pálila jako rozžhavená ocel. Vstal, obléknul si župan a šel do své pracovny, kde v koši stále ležel ten zpropadený dopis. Sednul si do křesla. Proč si ho jen od Brumbála bral? Severus se naklonil dopředu, ale najednou se v něm cosi vzepřelo. Ne! Nebude to číst! Nedovolí Evansové, aby s ním orala i po smrti! Vrátil se do postele.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.
Mrzí mě, že se naše cesty rozešly. Nemusím ti zajisté vysvětlovat v jakém nebezpečí jsme se já a James ocitli. Ano, vím, že jsi jedním z nich. A přesto se ti odvažuji důvěřovat. Nikdo kromě Brumbála neví o tom, že ti píšu. James by to neschválil. Vím, jaký je tvůj názor na něj, ale věř, že má své kladné stránky. Stejně jako je máš ty. Před tři čtvrtě rokem se nám narodil syn. Jmenuje se Harry. Jistě ti neříkám nic nového. Chtěla jsem ti o Harrym říct, ale nešlo to. Asi jsem byla příliš zbabělá. Nechtěla jsem ti ublížit víc, než jsem ti ublížila. Milovala jsem tě víc, než kohokoli jiného. A musím přiznat, že tě pořád miluji. Je to složité, neboť Jamese také miluji. Někdy mě to doslova trhá na kusy. Ale my dva jsme si nebyli souzeni. Přesto, věř nebo ne, tě stále miluji a myslím na tebe. Byl jsi moje první opravdová láska. Nikdy na tebe nezapomenu. A taky vím, že nepatříš mezi ty, kteří následují Voldemorta. Nejsi jako oni. A nikdy nebudeš. Tuším, že brzy zemřu. Možná, že až budeš číst tyto řádky, budu už mrtvá. Voldemort nás hledá. James se chce spolehnout na nějaké zaklínadlo. Ale Brumbál má obavy. Poznám to na něm. Je mezi námi zrádce a nikdo netuší, kdo to je. A proto tě žádám, ne já prosím, o pomoc. Pokud se mě a Jamesovi něco stane, musíš se postarat o Harryho. James stanovil Harryho případným poručníkem Siriuse, ale já vím, že jen ty máš tu moc, mého syna ochránit. Voldemort ho zabije. Severusi, jestli jsi mě někdy miloval, ochraň mé dítě. Ty máš tu moc. Ty ji máš, já to vím. Udělej to ve jménu naší lásky. Dokaž mi, že jsem se v tobě nemýlila, že jsi pořád tím mužem, kterého jsem milovala a miluji.

S láskou tě líbá tvá zoufalá stále milující
Lily

Severus si uvědomil, že se mu třesou ruce. Položil dopis na stůl a pevně sevřel ruce v pěsti. Tiše se proklínal za to, že ho nakonec zvědavost přemohla. Neměl to číst! Neměl to k čertu číst! Jedno ale musel uznat. Lily věděla, jak na něj. I po letech ho ta slova zasáhla na nejcitlivějším místě. Nevěřil, že ho stále milovala. Spíš to napsala, aby ho přesvědčila. A přesto něco v něm plakalo štěstím. Naděje umírá poslední. Vždycky doufal, že k němu pořád něco cítí, že by ji mohl získat zpátky. A teď to měl černé na bílém. Jenže bylo pozdě. Lily už nežila. Severus si nedokázal představit, co by dělal, kdyby ten dopis četl už tehdy. Vědomí, že ji mohl zachránit, bylo nesnesitelné. Kdyby to věděl, kdyby… týden po tom, co tenkrát ten dopis odmítnul, šel Voldemort do Godrikova dolu a Potterovi zabil. Mohl ji zachránit. Proč se jen zachoval zase jako idiot?
Severus složil hlavu do dlaní.
„Severusi, jestli jsi mě, někdy miloval, ochraň mé dítě.“
„ Proč mi to děláš, Lily?“ zeptal se Severus a zahleděl se oknem ven na nebe.
„Jestli jsi mě někdy miloval.“
„ Ne, to nejde. To prostě nejde. Já nemůžu!“ poslední větu Severus skoro vykřiknul do ticha své pracovny.
„ Tvá zoufalá stále milující.“
„ Nechceš po mě trochu moc?!“ vyštěkl Severus vztekle, „ dal jsem ti všechno!! Všechno! Ale tobě to zjevně není dost!“ pak si uvědomil, že se chová jako blázen, když si tu povídá sám se sebou. Otočil se od okna.
„Žádám, ne já prosím.“
„ Dobře, dobře,“ zašeptal, „ zřejmě mi nic jiného nezbývá. Je na čase tohle skončit jednou pro vždy. Jinak nakonec přijdu i o ten zbytek zdravého rozumu, který ještě mám,“ zavrčel Severus.

Harry ležel ve svém pokoji na posteli a apaticky zíral do stropu. Přemýšlel o to, že je zcela nepochybně prokletý. Nikomu nepřinesl nic dobrého. Sotva se narodil svým rodičům, umřeli. Jen co se spřátelil se Siriusem, umřel. Za poslední dny se od žalu nad Siriusovou ztrátou „úspěšně“ propracoval k sebelítosti.

Narcisa Malfoyová přijala Severuse chladně jako obvykle. Severus byl na to zvyklý, Malfoyové i Blackové měli o sobě odjakživa moc vysoké mínění. Věděl o tom své. Pohrdal jimi. Pořád mleli o čisté krvi a přitom neměli ani z poloviny tak čistou krev jako on. Jenže oni se vyhřívali v odlesku Voldemortovi moci, zatímco Snapeové se postavili proti němu a tím se odsoudili k úpadku.
Severuse nechával přepych sídla Malfoyů v klidu. Osobně si o tom myslel, že je to nevkusné a ubohé.
„ Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenala Narcisa.
„ Nemám čas na návštěvy,“ zavrčel Severus.
„ Pochopitelně,“ utrousila Narcisa, „ a jak se má Brumbál?“
„ Čekal jsem, že se budeš víc zajímat o svého manžela,“ ušklíbnul se Severus a tvářil se jako někdo, kdo ví něco, co ona ne.
„ A proč bych se měla ptát zrovna tebe?“ Narcisa sjela Severuse zhnuseným pohledem, „ myslíš si, že jsem hloupá? O tvé zradě si už štěbetají i vrabci na střeše.“
Severus nedal najevo, jak ho její slova znepokojila. Jen pokrčil rameny.
„ Netušil jsem, že tě Lucius tak dobře informuje. V tom případě tedy i víš, že se nevrátí.“
V Narcisině tváři se mihly obavy, které nedokázala zakrýt. I když byl Snape zrádce, pořád věděl o tom, jak to mezi Smrtijedy chodí víc než ona.
„ Možná…,“ začala Narcisa pomalu, ale dál se nedostala. Když nečekaně vytáhla hůlku, byl Severus připravený. Čekal něco takového. Vykroutil jí hůlku z ruky.
„ To bylo velice nerozumné,“ utrousil, „ na tvém místě bych se zamyslel nad tím, co Lucius teď udělá. Opravdu věříš, že ti nechá syna?“ a s touhle poznámkou hodil Severus její hůlku na zem, otočil se a zamířil ke dveřím.
Narcisa se vrhla po hůlce a vykřikla bolestí, když se spálila. Opravdu si myslela, že by se k ní otočil zády? Severus Snape na chvíli přemýšlel o tom, že se jim situace trochu zkomplikovala. Přes Narcisu se k Luciusovi nedostanou. Ale on měl teď jinou věc na práci. Stiskl čelisti. Vůbec se mu to nelíbilo, ale neměl moc na výběr. Tiše proklel Lily Evansovou i sebe a vydal se do Zobí ulice číslo 4.

Harry Potter je ten největší chudák na světě a všichni by ho měli litovat. Po třech dnech sebelítosti Harry se vší vážností dospěl k takovéto myšlence. Ron, Hermiona i Hagrid mu psali takřka denně a snažili se ho utěšit, ale Harry nechtěl slyšet, že to bude dobré. Chtěl aby ho litovali.
„ Válením se v posteli ještě nikdy nikdo nic nedokázal.“
„ Vypadněte!“ vyletělo z Harry téměř okamžitě, jak Snapea spatřil.
„ No, no, pozor na pusu, Pottere!“ zavrčel Snape.
„ Víte, co mi můžete?! Táhněte k čertu! Vy, Brumbál, prostě všichni! Je to vaše vina! Nenávidím vás! Nenávidím!“ rozkřičel se Harry. Všechna ta bezmoc, frustrace, zklamání a pocit opuštěnosti – prostě všechno, co v sobě Harry příliš dlouho dusil, vytrysklo na povrch. Snape bylo něco živého, na co mohl Harry křičet, když strýc a teta s ním nechtěli mít nic společného.
Harry zabořil tvář do polštáře a konečně přišly slzy. Bylo mu jedno, že se Snape dívá. Nezáleželo mu už na ničem. Copak tohle všechno mohl někdo vydržet? Mysleli si o něm, že je stroj?
Snape neřekl nic – žádná jízlivá poznámka, žádný výsměch, dokonce se ani neušklíbnul. Sednul si na kraj stolu a čekal, až se kluk uklidní. Předchozí citový výlev nechal bez komentáře.
Harry brečel a zdálo se, že slz není konec. Ubohý Harry Potter všemi opuštěný, všemi zrazený.
Snape vypadal, že se ho to celé ani v nejmenším netýká. Ve skutečnosti přemýšlel o Potterově matce, o tom dopisu i o svém bláznivém rozhodnutí, že pro toho kluka tedy něco udělá. Jenže nevěděl co. Hystericky brečící šestnáctileté kluky Snape utěšovat neuměl. K čertu nedokázal by utěšovat ani sám sebe. Lily mu s tím dopisem pěkně zavařila. Zatraceně dobře věděla, že když ho požádá, když zasáhne to správné místo, nedokáže říct ne. Dokonce ani teď, když byla mrtvá. Severus podezříval Brumbála, že minimálně tušil, co v tom dopise je. Nebylo přímo zázračné, že si Brumbál vzpomněl zrovna, když byl Severus téměř rozhodnutý výcvik ukončit? Brumbál dokázal s lidmi velice obratně manipulovat a Severus měl vztek, že mu nedokáže stejně jako Lily říct ne. Severus se nečekaně rozpomněl na otce. Neměl ho nikdy rád, ale naučil ho, že emoce jsou nebezpečné, komplikují život a člověk pod jejich vlivem snadno dělá chyby. Severus si to ověřil na vlastní kůži a tak své city podřídil svojí vůli a to za všech okolností. Lidé, kteří se nechali ovládat svými pocity, byli slaboši. Stával se i z něj slaboch? Nedokázal odepřít pomoc starému příteli ani mrtvé dávné lásce, znovu se zapletl se Sam, místo aby ji jako všechny ostatní ženy nechal jít a do toho všeho mladý Potter a Pán zla. Každý rozumný člověk by dopis ze záhrobí spálil, Sam pustil k vodě a nepletl se do války mezi Pánem zla, Potterem a Brumbálem. No, dobrá do té války se vlastní vinou připletl už dávno, ale to ostatní dělat nemusel. Bylo to bláznivé. Riskoval život kvůli klukovi, kterého nenáviděl. Být citlivý byl luxus, který si Severus nemohl dovolit. Jenže i když své city skrýval, nedokázal se jich zbavit. Pořád tam byly a číhaly na Severusovo sebemenší zaváhání, aby vyplavaly na povrch – a toho se Severus bál, protože pak byl zranitelný. Nezáleželo na tom, zda šlo o lásku nebo o nenávist, Severus si přál potlačit veškeré pocity a řídit se jen rozumem. Pak by pro něj nebylo těžké vycvičit Pottera, rozejít se se Sam. Jeho život by měl řád a on klid. Dávat najevo city, bylo pro Severuse Snapea stejné jako stát nahý v trnovém keři. Bohužel Severus často zapomínal, že je jen člověk.
Harry přestal brečet, utřel si slzy a zadíval se na Snapea. Severus si dopřál několik drahocenných vteřin, aby si uspořádal myšlenky a začal se soustředit na to, na co měl. „ Sbalte si věci, Pottere,“ prolomil Snape ticho.
„ Proč?“ zeptal se Harry mdlým hlasem.
„ Protože profesor Brumbál chce, abyste pokračoval ve výcviku. Proč asi?!“ odsekl Snape podrážděně.
„ Proč?“ Harry neviděl důvod pokračovat v tom marném boji. Siriuse to stálo život a čeho dosáhli? Ničeho. Zemřel úplně zbytečně.
„ Protože, Pottere, jsou lidé, kteří se nevzdávají tak snadno jako vy!“ vyštěknul Snape, „ myslíte si, že jen vy trpíte? Jiní přišli o mnohem víc než vy a přesto nepadli před Pánem zla na kolena! Zachovali si svoji hrdost!“
Harry zavřel oči. Tohle slyšet nechtěl, a obzvláště ne od Snapea.
„ Ztratil jste rodiče a kmotra. Jiní přišli o víru, naději a…lásku. Ale nepřestali bojovat, protože pak by všechny ty ztráty byly zbytečné,“ Snape mluvil o poznání tišeji.
Harryho vytrhlo z apatie to slovo láska. Vůbec poprvé slyšel Snapea mluvit takhle. Láska. Miloval někdo Harryho Pottera? Ne. Miloval někdo Severuse Snapea? To sotva. Přesto Snape pomáhal Řádu. Je Harry Potter horší než Severus Snape? Rozhodně ne!
„ Jen slaboši se vzdají. Jste slaboch, Pottere?“
Harry cítil, jak v něm roste vztek na Snapea. Co si o sobě sakra myslel? Objeví se tu a dává mu kázání! Vztek sílil, ale bylo to rozhodně lepší než sebelítost. Harry vytáhnul svůj kufr a začal balit. Však on Snapeovi ukáže, že žádný slaboch není! Najednou se zarazil. „ A co strýc s tetou?“ otázal se Harry.
„ Nechte jim vzkaz.“
„ Kam půjdeme?“ chtěl Harry vědět. Pokaždé, když se Snapem někam vyrazili cvičit, dopadlo to špatně.
„ To nepotřebujete vědět,“ odsekl Snape.
„ Kde…,“ Harry se zadíval na Snapea, „…kde je teď Vol…chci říct Vy-víte-kdo, pane?“ zašeptal Harry, ruce se mu třásly rozčilením.
„ To taky nepotřebujete vědět,“ zavrčel Snape.
„ Dokážeme to? Můžeme ho porazit? Pane?“ Harrymu bylo jasné, že odpověď nedostane, ale musel se zeptat.
„ To záleží na vás. Zatím jste se ale moc nepředvedl,“ zamračil se Snape.
„ Zranil jsem ho!“ ohradil se Harry.
„ Vaše přílišná horlivost slavila úspěch, ale měl jste víc štěstí něž rozumu,“ ušklíbnul se Snape.
„ Dělal jsem, co jste mě naučil! Pane!“ Harry cítil, jak ho znovu přemáhá vztek.
„ Ne, nedělal. Nechal jste se ovládnout emocemi. Nikdy, Pottere, nesmíte přestat přemýšlet!“ Harry mlčky pokračoval v balení a představoval si, jaká by byla krása vzít Snapea po držce něčím hoodně těžkým.

„ To se mu nebude líbit.“
„ Upřímně, Sam, co se Severusovi líbí,“ pousmál se smutně Brumbál.
„ No, já bych se velice nerada stala terčem jeho vzteku. Na vás si nedovolí, ale na mě…,“ Sam pokrčila rameny.
„ Severus by ženě nikdy… neublížil,“ prohlásil Brumbál, ale Sam postřehla jeho zaváhání. Přemýšlela kolik toho Brumbál ví o ní a o Snapeovi. Ačkoli si nebyla jistá, zda může tvrdit, že s ním má nějaký vztah. Už několik dní se jí vůbec neozval.
„ Víte, Sam, pokaždé když někam odjeli, aby Harry mohl nerušeně cvičit, dopadlo to katastrofou. A Voldemort teď bude mít ještě větší zájem zbavit se jich. Severus je nepochybně skvělý kouzelník, ale už jednou se mu to téměř vymstilo. Prostě chci, abyste tam byla s nimi. Vám mohu věřit,“ Brumbál vypadal unaveně. Za poslední rok jako by zestárnul o desítky let.
„ Já si vážím vaší důvěry, ale proč jste mu nic neřekl? Severus…totiž Snape…nevycházíme spolu zrovna nejlépe,“ povzdechla si Sam.
„ Naopak vycházíte s ním lépe, než ostatní,“ opravil ji Brumbál.
„ Lépe? Tak to chudáci ti ostatní,“ usmála se Sam.
„ Víte, Severus chtěl skončit s Harryho výcvikem. Nezachoval jsem se k němu fér, když jsem mu předal něco, o čem jsem věděl, že ho to přinutí změnit jeho rozhodnutí.“
„ A já mám být jako odškodné, nebo co?“ naježila se Sam.
„ Ne, samosebou, že ne. Nerozumíte mi. Snažím se vám vysvětlit, že Severus bude teď poněkud přecitlivělý, ale nerad bych, abyste na něho zanevřela. Není tak špatný člověk,“ Brumbál se nepatrně pousmál.
„ Proč mi to říkáte?“ zeptala se Sam a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas.
„ Máte ho přece ráda, nebo se mýlím?“
„ To je to tak vidět?“ zašeptala Sam sklesle. Všichni věděli, že se do toho mizerného chlapa zbláznila?
„ Ne, to ne. Ale já si všímám věcí, které spousta jiných lidí přehlíží,“ pousmál se Brumbál. „ Jsem pitomá, co? Jen mě využívá. Hraje si se mnou jako kočka s myší. Měla bych se na něj vykašlat, ale já…z nějakého důvodu to nedokážu,“ Sam svěsila ramena.
„ Nedělejte to, Sam. Prosím vás, mějte s ním trpělivost.“
„ Děláte mu dohazovače, nebo co?“ zavrčela Sam.
„ Ne, jen…znám ho. On vás potřebuje, ale je příliš hrdý a paličatý, než aby si to přiznal.“ „ Nevím, jestli na něj chci čekat do soudného dne. Jednou se ke mně chová jako k cizí, pak si zase myslím, že je to nejbáječnější člověk na světa a on najednou zmizí - beze slova rozloučení či vysvětlení. Objeví se, až když se mu zachce. A myslí si, že to je v pořádku,“ Sam potřásla nespokojeně hlavou.
„ Severus je spolehlivý a schopný, ale abych byl upřímný, když se jedná o emoce, chová se jako zbabělec. Ničeho se nebojí tak, jako vlastních pocitů.“
„ No, tak to má blbý,“ utrousila Sam.
„ Něco vám řeknu, za celých patnáct let se Severus o žádnou ženu nezajímal tak jako o vás.“
„ Tomu vy říkáte, že se o mě zajímá?“ ušklíbla se Sam.
„ Věřte tomu nebo ne, ale ano. Severus si žen příliš nevšímá, ale s vámi je to jiné.“
„ Nejspíš potřebuje nějakou husu…,“ Sam se odmlčela.
„ Proto si myslím, že vám společný pobyt na horách prospěje. Měli byste si promluvit.“
„ Nebo přesněji já bych si s ním měla promluvit, že? On první krok neudělá.“
„ Ne, přiznat někomu, co cítí, je pro Severuse svým způsobem prohra. Byl vychován v
přesvědčení, že něco cítit, je slabošství. Ani si neuvědomuje tu absurditu toho všeho. Severus nemá rád, když se mu připomíná, že je jenom člověk.“ „ Dokonalost je vlastnost božská. Toužiti po dokonalosti jest vlastnost lidská,“ odcitovala Sam Goetha. Pak se podívala na Brumbála, „ tak dobrá. Kde se s ním mám sejít?“
„ Jsme dohodnuti, že přivede Harryho sem. Každou chvíli by tu měli být.“


„ Jak ne?“ Sam svraštila obočí a na čele se jí vytvořila nepatrná vráska.
Severus se snažil nemyslet na to, jak jí to hrozně sluší, když se zlobí. Hodně přemýšlel a došel k závěru, že je na čase, aby zas vzal svůj život pevně do svých rukou. Tyhle emociální kotrmelce mu vůbec nesvědčily. To ovšem znamenalo zbavit se toho kamikadze koktejlu vášní, nezvladatelných emocí a primitivních sexuálních pudů – toho jedu, kterým ho Sam nakazila, a který mu teď bránil doopravdy se na tu její umíněnost a paličatost zlobit. Ale ne patnáct let byl, když už ne šťastný, tak aspoň vyrovnaný a měl klid. Teď neměl ani jedno, ani druhé. A šťastný…Severus zaváhal. Kdysi býval šťastný. Bylo to už dávno, pamatoval si na to jen mlhavě. Ale býval šťastný…než se mu život zhroutil. A nejhorší bylo, že když byl se Sam, když ležel vedle ní tak…
„ Posloucháš mě vůbec?“
Severus zaostřil na Sam. Už se zase nechal umést vlastními myšlenkami. To musí přestat! Oslabovalo ho to a to si nemohl dovolit. Nejdřív to skončí se Sam, pak se vypořádá s Potterem a všechno zase bude jako dřív.
„ Co je ti?“ Sam se pokusila Severuse dotknout, ale udělal krok zpátky. Cítila, jak se stáhnul do sebe.
„ Řekl jsem, že s námi nepůjdeš. Je to mé poslední slovo,“ prohlásil Severus a odešel. Sam si povzdechla. Na chvíli v jeho očích zahlédla věci, které nechápala, ale bylo v tom tolik emocí. Jenže pak se stáhnul. Proč jí nedovolil, aby se ho dotkla? Co se mu zase honilo hlavou? Pokaždé, když jí poodhalil kousek svého já, jako by se toho zaleknul a couvnul. Kdo vlastně Severus Snape byl? Co skrýval? Stál vůbec za tu námahu a trápení? Nebylo by snazší najít si někoho obyčejného, hodného, kdo by ji miloval…Sam ucítila, jak ji zabolelo u srdce. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval. Jenže Sam věděla, že není cesty zpátky. Od první chvíle, kdy se zahleděla do těch černých očí, bylo rozhodnuto.

Severus seděl v obývacím pokoji po tmě. Všichni už šli spát. Věděl, že zítra ráno s Potterem vyrazí do vzdálené horské chaty. Bylo mu jasné, že se to neobejde bez problémů, ale na to teď nemyslel.
Roky byl sebejistý, nikdy o sobě nepochyboval a nedělalo mu problém chladně a sobecky jít za svými cíly. Jenže věci se měnily. Cítil to. Od té chvíle, tam za těmi popelnicemi, kdy se poprvé podíval Sam do očí, se něco změnilo. Nenávist k Harrymu Potterovi už nebyla tak palčivá, James Potter už nebyl tak důležitý, smrt Siriuse Blacka ho už tolik netěšila a dokonce i slib Lily netížil tak jako před několika dny. Jako by se staré rány zajizvovaly a zůstávala po nich jen tupá bolest. Měnil se…cítil to…a…měl z toho strach. Ano, Severus Snape, syn jednoho z nejbohatších a nejčistokrevnějších, kdysi jednoho z nejmocnějších, kouzelníků, se bál zítřka, protože netušil, co ho čeká. Jistě celý život balancoval na hranici. Rozhodl o tom toho deštivého dne, kdy přijal nabízenou ruku lorda Voldemorta. Jenže proti bystrozorům i Smrtijedů se mohl bránit. Jak se měl ale bránit proti emocím, které přicházeli nečekaně a zrádně, když to nejméně potřeboval? A všechno začínalo a končilo u Sam. Nechápal, jak se to mohlo stát. Vždycky si na tohle přece dával pozor. Sam nebyla jiná než ostatní. Takových jako ona prošly jeho postelí desítky. Žádná v něm nevzbudila ani stín sympatií. Tak proč Sam? A proč zrovna teď?
„ Můžu?“
Severus zvedl oči. Sam stála ve dveřích a nejasné světlo z chodby se lámalo kolem křivek jejího těla. Utíkal před ní. Věděl to. Utíkal, protože…měl strach – z intimity, z emocí, které nezvládal, z toho, že bude chtít, něco, co jí nebude moct dát, z toho, že ji má, i z toho, že ji ztratí.
Severus přikývnul a Sam si k němu přisedla. Jedna část jeho mysli jí chtěla říct něco, čím by ji ublížil a ona ho nechala. Dokázal ublížit lidem nevědomky, natož vědomě. Ale druhá polovina jeho já se děsila, že to udělá, a že ji ztratí. Tak nějak si na ni zvyknul. Bylo to svým způsobem uklidňující vědět, že když udělá krok stranou, tak o ni „zakopne“.
„ Chtěla jsem se ti omluvit,“ řekla Sam po zdánlivě nekonečné chvíli mlčení.
„ Omluvit? Za co?“ Severus se nemohl zbavit pocitu, že by se omlouvat měl spíš on. K čertu s těmi pocity!
„ Za všechno,“ pokrčila rameny Sam.
„ Jestli je to taktika, jak mě přesvědčit…,“ začal Severus, ale dál se nedostal, protože ho Sam nečekaně políbila. Odstrčil ji.
„ A tohle bylo jako co?“ zavrčel Severus.
„ Řekni mi, Severusi, upřímně znamenám pro tebe vůbec něco?“ zeptala se ho Sam přímo. „ No,…něco určitě,“ zašeptal a políbil ji.
Polibek rychle nabíral na intenzitě. Dokonce i tak zkušenému milovníkovi, jakým byl Severus, začal pomalu docházet dech. Odtáhli se od sebe.
„ Chci jít s vámi. Neupírej mi to. Já to zvládnu.“
Severus zavřel oči.Ani na okamžik nepochyboval o ní. Měl pochybnosti o sobě. Za poslední rok udělal víc chyb, než za celý svůj dosavadní život. Dřív se mu to nestávalo. Jenže věci už nebyly jako kdysi. Severus si přál to vrátit. Jenže mu už nebylo devatenáct. Když byla nablízku, nedokázal jednat čistě racionálně. Byla jeho slabina – velká slabina – a musí se jí zbavit. Hned.
„ Svůj názor jsem ti už řekl,“ Severus vstal a přešel na druhou stranu místnosti, aby mezi nimi byla co největší vzdálenost.
„ Proč mě sebou nechceš?“
„ Pleteš se do věcí, do kterých nemusíš.“
„ Co je ti do toho! Je to můj život!“ rozzlobila se Sam.
„ Jsi hrozně umíněná!“ obvinil ji Severus.
„ Á, to mi říká ten pravý,“ ušklíbla se Sam. Pak řekla měkčeji: „ Máš o mě strach?“
„ O tebe? Měl bych za tebe především zodpovědnost! Co by tomu řekl Brumbál, kdybych tě vrátil v pěti, šesti kusech?“ zavrčel Severus.
„ Nejspíš nic. On to totiž byl jeho nápad, abych šla s vámi,“ kontrolovala Sam.
Severus dobře zamaskoval překvapení, ale ne vztek. Stisknul rty a přimhouřil oči.
„ Proč jsi mi to neřekla hned?“
„ Protože jsem tě chtěla přesvědčit sama,“ zašeptala Sam.
„ Já tě sebou nechci. Ještě zítra si o tom promluvím s Brumbálem a…“
„ Ty se mě bojíš,“ konstatovala Sam.
„ To je blbost a ty to víš,“ odsekl Severus.
„ Opravdu? A nebo se bojíš svých citů ke mně?“
Severus se zachvěl a byl rád, že to v šeru, které v pokoji panovalo, nemohla postřehnout. „ Citů?“ zopakoval chladně.
„ Ano,“ přikývla.
„ K tobě?“ ušklíbnul se.
„ Přesně tak.“
„ To je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšel. Proč si sakra myslíš, že když s tebou spím, musím tě zákonitě…,“ Severus se odmlčel, „…milovat,“ vyslovil to jako nadávku.
Sam otevřela pusu, aby něco řekla, ale Severus ještě zdaleka neskončil.
„ Co čekáš? Snubní prsten? Dětičky? A žili šťastně až do smrti? Moc čteš pohádky,
holčičko,“ Severus se k ní otočil zády, aby neviděl její slzy. Někde v hloubi své prokleté duše byl zděšen tím, co řekl, a nenáviděl se za to.
„ Chápu,“ Sam statečně bojovala se slzami a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas, „ co člověk může čekat od Smrtijeda,“ schválně neřekla bývalého, „ od obyčejného zrádce a zbabělce. Možná by měl Brumbál prověřit vás, pane Snape, kvůli tomu úniku informací. Zrádce zůstane vždycky jen prašivým zrádcem!“ a práskla za sebou dveřmi.
Severus sklonil hlavu. Každé její slovo ho bodalo jako ostrá dýka.
„ Sam!“ prudce se otočil, ale už tu nikdo nebyl, „ Sam?“ byla pryč. Měl, co chtěl. Tak proč se cítil jako spráskaný pes?

Sam vztekle hodila svoji tašku na zem a rozhlédla se.
„ Tak kde je ten prašivý mizera?“ zeptala se.
Harry zamrkal.
„ No, já…“
„ Snape, Harry, kde je Snape? Mám už od rána chuť mu dát pár facek. Měla jsem to udělat dřív, ale nikdy není pozdě.“
Harry se na Sam zaraženě díval.
„ Já…my…máme se s ním setkat až na místě,“ řekl Harry opatrně. Ještě neviděl Sam takhle rozzlobenou.
„ Je to srab,“ prohlásila Sam.

Horská chata byla prostorná, pohodlně zařízená a její polohu Brumbál maximálně tajil. Všem členům Řádu dělaly neustálé uniky informací velké starosti, ale pořád se nedařilo odhalit, kdo za tím stojí.
„ Hezké hnízdečko,“ utrousila Sam ponuře.
Harry si zalezl do svého pokoje a dělal úkol, který mu Snape zadal. Aspoň mu to pomohlo odvést myšlenky od Siriuse.
Sam seděla v malém obývacím pokoji u krbu a přemýšlela, kde se stala chyba. Brumbál si byl tak jistý, že k sobě patří. Tak proč to nevyšlo? Z myšlenek jí vyrušil zvuk na terase – kroky. Popadla hůlku a schovala se do stínu. Neodvažovala se ani dýchat.
„ Stůj, ty pse!“
„ Nech toho, nemám na to náladu,“ zavrčel Severus.
Sam ale hůlku nesklonila.
„ Myslela jsem, že to je Smrtijed…a vlastně jsem měla pravdu,“ poznamenala jízlivě.
„ Jen si posluš,“ pokrčil Severus rameny.
„ Mohla bych tě zabít a pak předstírat, že šlo o nehodu. Navíc co se máš co potulovat venku, když máš chránit toho chlapce,“ její hlas chladný a necitelný. Chtěla mu ublížit, chtěla, aby pocítil tu bolest, jakou teď prožívala.
„ Pomstychtivost ti nesluší,“ odpověděl a klidně se posadil do křesla.
Sam sklonila hůlku.
„ Ne, smrt je moc jednoduchá, rychlá a konečná.“
„ Nemáš na to,“ ušklíbnul se Severus.
„ Jsi ubožák, Snape. Lituji, že jsem tě kdy potkala,“ Sam vyšla z pokoje.
Severus se zadíval do ohně. Proč to takhle muselo skončit, pomyslel si.

„ AUU!“ zavyl Severus, když mu Sam nemilosrdně a schválně přivřela prsty do šuplíku. „ Och, omlouvám se,“ ušklíbla se Sam.
Harry se raději sklonil ke své snídani, protože jen stěží zadržoval smích. Snape se tvářil nasupeně a třel si pohmožděné prsty. Sam ho okázale ignorovala.
Dělala mu naschvály od první chvíle, co přišel do kuchyně. Chybějící třetí židle, teď ten šuplík – bylo to dětinské, ale docela se jí ulevilo.
Snape se v kuchyni nezdržoval. Bez snídaně se odebral zpátky do svého pokoje. Nechtěl dělat Sam terč a Potterovi zábavu. Navíc část jeho mysli to přijímala jako zasloužený trest.

Harry se pohyboval obezřetně a pátral pohledem v lesním porostu. Snape tu někde byl – cítil to. Byl to takový ten pocit, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku. Překročil větvičku, jejíž prasknutí by ho mohlo prozradit. Všechny jeho smysly byly v pohotovosti. Věděl, že Snape utočí, jen když si je jistý, že nemine, což znamenalo, že když Snape zaútočí, jsou jeho šance mizivé. Musel zjisti, kde nepřítel je. Za poslední rok se jeho schopnosti velmi zlepšily, ale pořád cítil, že na Snapea nemá. Profesor měl zkušenosti, byl zocelený bitvami, které Harry ještě nevybojoval.
Harry se přitisknul ke stromu, protože zachytil pohyb. Mohl to být jen srnec, ale nač riskovat. Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Asi se mu to jen zdálo. Opět začal postupovat kupředu. Stromy řídly, až nakonec ustoupily mýtině. Harry neměl v úmyslu na mýtinu vejít, byl by snadný cíl. Najednou za ním něco křuplo a pak uslyšel, jak se něco prodírá mlázím. To nemohl být Snape, bylo poslední, co si uvědomil.
Divočák zafuněl a rozběhnul se k Harrymu. Harry byl tak zaskočený, že si vůbec nevzpomněl na hůlku a dal se na útěk. Vyběhli na mýtinu a pak se těsně za sebou stalo několik věcí. Divočáka zasáhlo omračující kouzlo, nad lesem se objevilo nepřirozeně velké hejno nějakých černých ptáků a něco ho strhlo do křoví.
Harry se už chtěl začít bránit, ale pak si uvědomil, že ho drží Snape. Přestal sebou zmítat a Snape ho pustil. Přiložil si prst ke rtům a pak ukázal na oblohu.
Hejno ptáků poletovalo sem a tam jako by něco hledalo.
„ Co je to?“ šeptl Harry.
„ Krkavci,“ odpověděl Snape tiše, „ hledají nás.“
„ Hledají?“ podivil se Harry.
„ Kouzelníci využívají sovy, ale ty jsou nápadné. Čeleď krkavcovití, kam spadají i vrány a havrani, jsou velice inteligentní a nenápadní. Pán zla je hojně využívá,“ vysvětloval Snape. Harry se zachvěl.
„ Myslíte, že o nás ví, pane?“
„ Musíme počítat se vším. Vaše objevení se na té mýtině bylo velice nešťastné, Pottere. Pokud se nedokážete vypořádat s jedním kancem, jak chcete porazit Pána zla?“
„ Už jsem ho porazil i dřív!“ odsekl Harry, „ pane,“ dodal rychle.
„ Vyhrané bitvy vám nevyhrají válku, Pottere,“ zavrčel Snape.
„ Co budeme dělat?“ zeptal se Harry.
Hejno už odlétalo.
„ Vrátíme se do chaty a připravíme se na nejhorší,“ prohlásil Snape.

Sam těkala pohledem ze Snapea na okno a zpátky.
„ A to budeme jen tak čekat?“ zeptala se nervózně.
„ Nevíme, zda nás viděli, takže ano, budeme čekat,“ přikývnul Snape, „ v nejhorším je ve sklepě pod starým pytlem schované přenášedlo. Tentokrát jsme počítali se vším.“
„ Nechápu, proč Brumbál nepoužil Fideliovo zaklínadlo,“ postěžovala si Sam.
„ To by bylo moc jednoduché,“ ušklíbnul se Severus, „ nejsou lidi,“ dodal.
„ Nejsou lidi?“
„ Všichni členové Řádu mají plné ruce práce, odvolat tři z nich kvůli utajení tohoto místa se nevyplatí,“ vysvětloval Snape klidně.
„ Aha, ochránit naše životy se nevyplatí,“ poznamenala Sam sarkasticky.
„ Od toho jsem tu já,“ odvětil Snape.
„ Hm, tak to raději půjdu spát do lesa,“ odsekla Sam.

Několik dalších dní bylo vše v pořádku. Snape obnovil Harryho výcvik v lese, ale všechny nabádal k nejvyšší ostražitosti. Nečekal ostatně, že by Smrtijedi zaútočili hned. Na jejich místě by počkal, až bude kořist méně pozorná a tudíž zranitelnější.

Severus klímal v křesle. Harry se šprtal teorii černé magie a Sam si četla. V krbu praskal oheň – taková idylka. Harry odložil knihu a zadíval se z okna do tmy.
„ Co je?“ zeptala se Sam.
„ Mám takový divný pocit,“ zašeptal Harry.
„ Ten už mám od té chvíle, co jsme tady,“ řekla Sam a chtěla se znovu vrátit ke své knize. Hlavní hrdina – pohledný blonďák – se právě chystal vyznat hlavní hrdince lásku. Harry vstal z křesla a došel k oknu. Měl takový divný pocit. Ještě nikdy se tak necítil. Co by asi na ten jeho pocit, řekl Sirius.
Harry!
Harry sebou škubnul. V pokoji bylo ticho.
Harry, uteč!
„ Slyšela jsi to?“ otočil se Harry na Sam.
Sam se zaposlouchala.
„ Co?“
Harry! Jdou sem!
„ Tohle!“
Sam znejistěla a Harry si připadal jako blázen. Slyšel to!
Uteč, Harry! Je jich moc!
„ Já…asi to bude znít bláznivě, ale mám pocit, že…,“ začal Harry nejistě.
Harry! Tak už mě sakra poslechni!
Okno se roztříštilo a Harryho zasypaly střepy. Sam odhodila knihu a vytáhla hůlku. Snape byl rovněž na nohou a stáhnul Harryho od okna.
Říkal jsem ti to, Harry. Měl jsi mě poslechnout.
„ S vámi se teda člověk fakt nenudí,“ utrousila Sam.
Severus ji ignoroval a snažil se zjistit jaká je situace. Opatrně se nadzvednul a vyhlédnul z okna. Jen těsně ho minul bílý blesk a dopadla na něj sprška skla. Jeden střep do škrábnul do tváře.
„ Máme problém,“ prohlásil Snape.
„ Nepovídej, bez tebe bych na to nepřišla,“ ušklíbla se Sam jízlivě.
„ Je jich moc. Jen co jsem viděl, tak přinejmenším třicet.“
Sam polknula. To byla desetinásobná přesila, to nevypadalo dobře.
„ Ok, co budeme dělat?“ zeptala se Sam a s naději upřela pohled na Severuse. Vždycky si přece věděl rady.
„ Vypadneme odtud. Jděte napřed, já je zdržím,“ rozhodnul Severus.
„ Sám? To je sebevražda. Nezadržíš je tu sám!“ Sam vyprchala z tváře všechna barva.
„ Prostě udělejte, co jsem řekl,“ zamračil se Snape.
„ Ne, pane. Nenecháme vás tu!“ ozval se Harry nečekaně.
„ Vy mlčte, Pottere. A držte své samaritánské sklony na uzdě,“ usadil ho Snape, „ není čas se tu dohadovat! Jděte!“
„ NE!“ vykřikla Sam.
Snape ale nemarnil čas a strkal je ke dveřím. Zeď se zachvěla pod náporem kouzel. Severus vystrčil vzpouzející se Sam ze dveří a otočil se na Pottera.
„ Jste důležitý, tak jděte. Musíte umět poznat, kdy je čas bojovat, a kdy je čas utíkat.“
Harry zaváhal. Nechtěl tu Snapea nechávat. Pokud by Snapea zabili, cítil by za jeho smrt vinu, protože ho v tom nechal, opustil ho.
„ JDĚTE!“ zařval Snape, když se zeď už začala hroutit.
Harry vyběhnul ze dveří a spolu se Sam utíkali do sklepa. Ještě slyšeli, jak zeď povolila. Severus si našel dobrý úkryt a první vlnu Smrtijedů smetl jeho oblíbený útok Kyselý déšť. Z pěti Smrtijedů zbyly jen rozleptané syčící hromádky.
Sam vpadla do sklepa. Harry zavřel dveře. Sam pohledávala pytle.
„ Pod pytlem! Pod pytlem! Ale pod kterým!“ Sam zoufale rozhazovala staré pytle, zatímco dům se chvěl, jak nahoře zuřila bitva. Snape se slyšitelně činil.
Harry si bezděčně vzpomněl na Siriuse. Zabijí Smrtijedi Snapea jako Siriuse?
Harry, tam pod tím pytlem, co máš u nohy.
Harry si připadal jako blázen, když poslechl ten divný hlas. Ale skutečně pod pytlem našel plechovku od coca coly.
„ Mám to!“
Sam se otočila a zaplavila ji úleva. Teď dojdou pro Severuse a…najednou nastalo ticho. Sam zbledla.
Severus zjistil, že se fatálně mýlil. Bylo jich přes třicet. Proti takové přesile neměl šanci. Nakonec musel svůj úkryt opustit a naživu se udržel jen díky štítovým kouzlům. Ve zdemolovaném pokoji však už nebylo kam se skrýt.
Smrtijedům nedalo příliš práce prolomit Severusovu obranu. Když mu levým ramenem prolétnul ohnivý šíp, napadlo Severuse jen, že jim poskytl dostatek času na útěk. Další útok zasáhl Severuse do pravé ruky. Pustil hůlku a sevřel si zkrvavenou ruku. Smrtijedi se blížili a nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Severus byl ale klidný. Věděl, že tahle chvíle jednou přijít musí. Umře. A když si to uvědomil, pocítil lítost nad tím, že tolik času promrhal, místo aby byl se Sam.
Sam se slzami v očích sledovala škvírkou, jak Severuse odvlekli. Harry položil Sam ruku na rameno. Sam přikývla. Nemohli mu pomoct.

Sotva se zhmotnila na místě, rozběhla se Sam k troskám domu. Jen mlhavě si uvědomovala, že ji následují členové Řádu. Brumbál odvolal narychlo patnáct lidí a společně s nimi a madam Pomfreyovou šli Severusovi na pomoc.
Sam trnula hrůzou, že jdou pozdě. V největší tichosti se přiblížili k domu. Smrtijedi tu ještě byli. Před domem hořel velký oheň a kolem něj byl shluk postav v kápi. Sam pátrala po Severusovi. Nikde ho neviděla. Srdce se jí sevřelo.
„ Tam,“ šeptl Remus a ukázal k prvním stromům lesa.
Sam potlačila vzlyk. Severus byl přivázaný u stromu, zmlácený a zkrvavený, ale živý. „ POPLACH!“
Sam sebou škubla. Jeden ze Smrtijedů se vracel nejspíš z vesnice a spatřil je. Ihned byl navždy umlčen, ale i tak to stačilo, aby Smrtijedi vyskočili a vytáhli hůlky. Vůdce Smrtijedů lusknul prsty a dva jiní Smrtijedi přivlekli Severuse. Vůdce mu přiložil nůž k hrdlu.
„ Jestli ho chcete živého, tak všichni složte hůlky!“ nařídil Smrtijed.
„ Jestli to uděláme, pobijí nás jako dobytek,“ zavrčel Moody.
„ A jestli to neuděláme, podříznou Severuse jako dobytek!“ vyštěkla Sam.
„ Nechte je to udělat,“ ozvala se madam Pomfreyová.
Všechny to zaskočilo.
„ Jsme v přesile. Nechte je ať mu proříznou hrdlo, budu u něj dřív, než vykrvácí. Mám vše potřebné. Přežije.“
„ A co když…,“ zajíkla se Sam.
„ Nemáme na výběr,“ řekl Brumbál trpce a pak se otočil k vůdci Smrtijedů a zakřičel: „ Klidně ho zabijte! Pro nás nemá cenu!“
Severus pozvednul hlavu. Všechno ho bolelo. Nechápal, co tím Brumbál sleduje, ale proti smrti neměl námitek. Měl příliš velké bolesti. Smrt to utrpení aspoň ukončí. A pak uviděl Sam. Znovu pocítil smutek nad tím, že udělal takovou chybu. Místo aby byl s ní, aby využil každičký okamžik, odehnal ji od sebe. A teď umře, aniž by se ona kdy dozvěděla, že k ní skutečně NĚCO cítil a že NIC, co řekl, nemyslel vážně. Ucítil chladnou ocel na krku. A pak vůdce Smrtijedů prudce trhl zápěstím. Ostří zajelo do Severusova krku jako po másle. Nejdřív to zabolelo a pak ucítil, jak mu horká tekutina stéká hrdlem dolů. Začal se dusit.
Smrtijed pustil Severus právě včas, aby ho nepotřísnila krev. A pak dal povel k ústupu. Jeden ze Smrtijedů se sklonil k nehybnému Snapeovi.
„ Tohle máš na památku,“ zasyčel Smrtijed a bodl Severusovi do paže injekční stříkačku, pak se dal na ústup jako ostatní.
Sam se pronásledování Smrtijedů, kteří se houfně přemisťovali pryč neúčastnila. Klečela vedle Severuse a držela mu hlavu, zatímco madam Pomfreyová dělala se svojí hůlkou zázraky. Během několika vteřin zastavila krvácení a rána se pokryla něčím, co trochu vypadalo jako strup.
„ Teď musí být v klidu. Opatrně ho přeneseme do nějaké postele. Ztratil spoustu krve, musí odpočívat,“ prohlásila madam Pomfreyová.
„ A bude v pořádku?“ zeptala se Sam rozechvěle. Severus byl voskově bledý a krev na jeho tváří vyloženě zářila.
„ Potřebuje do tepla a vyspat se. Uvidíte, že zítra vám už poleze na nervy,“ usmála se madam Pomfreyová.
Přenesli Severuse do jedné z ložnic v patře, shodou okolností patřila ještě včera ta místnost Sam.
Sam si sedla k Severusovi na postel.
„ Měla jsem o tebe takový strach. Nechci tě ztratit. Až se uzdravíš, tak si o tom všem promluvíme,“ zašeptala zvedla se a nechala Severuse v klidu spát.

„ Nelíbí se mi to.“
Sam vzhlédla od skromné snídaně. Obývák i kuchyň byly poničené, ačkoli provizorní opravy to tu opět udělaly obyvatelné.
„ Co se stalo?“ zeptal se Brumbál.
„ Profesor Snape – jeho stav se nelepší,“ řekla madam Pomfreyová ustaraně.
„ Jak nelepší?“ zbledla Sam a ruka, v které svírala hrnek, se jí rozklepala.
„ Rány se mu zacelily, ale je to s ním horší než včera. Má vysokou teplotu a bolesti. Nedokážu si to vysvětlit. Všechny rány jsem pečlivě vymyla, ale vypadá to na…infekci.“ „ Infekci? Je to vážné?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
„ Zatím to nemůžu s určitostí říct, ale obávám se, že to je velmi vážné,“ řekla madam Pomfreyová a zamračila se.
„ Nechám ho přemístit ke svatému Mungovi a…,“ začal Brumbál.
„ To nejde. Nemůžeme s ním teď hýbat. Některé rány od magických útoků se ještě nezhojily, mohli by se znovu otevřít. Navíc mu každou hodinu stoupá teplota. Měl by zůstat v klidu,“ přerušila ho madam Pomfreyová.
„ Dobrá, v tom případě sem nechám dopravit vše, co si řeknete,“ zvednul se Brumbál od stolu.

Tvář madam Pomfreyové zpopelavěla.
„ Bože,“ zašeptala. Její nejhorší obavy se potvrdily.
Sam seděla u Severuse a pravidelně mu měnila obklady. Měl horečku, utržené rány se mu hojily pomalu a měl viditelně silné bolesti.
„ Můžete na chvilku?“
Sam vstala a šla s

Související články:
Povídka 21. kapitola (poslední) (02.05.2007)
Povídka 20. kapitola (26.04.2007)
Povídka 18. kapitola (14.04.2007)
Povídka 17. Kapitola (12.04.2007)
Povídka 16. kapitola (08.04.2007)
Povídka 15. kapitola (04.04.2007)
Povídka 14. kapitola (31.03.2007)
Povídka 13. kapitola (28.03.2007)
Povídka 12. kapitola (25.03.2007)
Povídka 11. kapitola (22.03.2007)
Povídka 10. kapitola (17.03.2007)
Povídka 9. kapitola (14.03.2007)
Povídka 8. kapitola (10.03.2007)
Povídka 7. kapitola (07.03.2007)
Povídka 6. kapitola (03.03.2007)
Povídka 5. kapitola (01.03.2007)
Povídka 4. kapitola (28.02.2007)
Povídka 3. kapitola (28.02.2007)
Povídka 2. kapitola (28.02.2007)
Povídka 1. kapitola (28.02.2007)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Autor: Anelka Fere | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.fantasmagorium.net
© 2007-2008 tým Denního Věštce | Design by Daniel Simon, Robin Cook & Daniell Moon
Stránky optimilizovány pro Firefox; Opera 9.27 a vyšší. Při používání IE nezaručujeme správný chod!

Powered by phpRS | Designed by PaBi3 RSS 2.0 | HTML 4.01 | CSS2.1 |