[ Webhosting profitux.cz ]
Hlavní stránka | Seznam rubrik | Redaktoři | Kvízy | Slety | Povídky | E-Bradavice
Rychlobrkovky
07.09.2017: Aktualizace sletů
Byl přidán plánovaný podzimní slet v Praze.
Povídky

* Povídka 21. kapitola (poslední)

Vydáno dne 02. 05. 2007 12:49 (4577 přečtení)

Proti své vůli II

Kapitola třetí: Nevzdat se nikdy, nikdy, nikdy
Severus vykřikl. Lucius měl doširoka rozevřené oči a pásl se na jeho bolesti.
„ Však ty začneš mluvit,“ ušklíbnul se Lucius.
Severus nic neříkal. Neměl chuť plýtvat silami na toho špinavce.
„ Bolest, Severusi, rozvázala jazyk už tolika…ani ty nebudeš výjimkou,“ ušklíbnul se Lucius a znovu pozvedl hůlku.
Severus by si nikdy nepomyslel, že se mu bude stýskat po biči a tom klacku. Ale kletba cruciatus ho přesvědčila o opaku. Bezmocně visel v řetězech a měl pocit, že ho trhají zevnitř zaživa. Každičký nerv měl jako v ohni. Ta bolest se vymykala všemu, co doposud poznal. Lucius byl expert na cruciatus, ale poprvé Severus okusil jeho umění na vlastní kůži. Zoufale si přál, umřít, nebo aspoň omdlít, aby unikl té bolesti, ale nebylo mu to dopřáno.

„ Ta láska by možná stála za prozkoumání,“ ušklíbnul se Voldemort, „ nikdy by mě nenapadlo, že…vítej, Harry Pottere.“
Harry se díval Voldemortovi do jeho rudých ohyzdných očí a v jeho tváři nebylo ani stopy po strachu. Byl překvapivě klidný.
„ Já svůj slib splnila, teď vy,“ řekla Sam.
„ Ach ano, Severus…je tvůj…pokud z něj ještě něco zbylo. Luciuse to jeho ječení snad nikdy neomrzí.“
Sam se zachvěla. Bůh ví, co Severusovi udělali. Voldemort kývnul na jednoho Smrtijeda. „ Doprovodí tě,“ řekl a už Sam nevěnoval pozornost, „ naše setkání většinou nestála za nic, viď, Harry,“ usmál se Voldemort, „ to musíme napravit,“ luskl prsty a objevilo se křeslo, „ posaď se u nás.“
„ Děkuji, postojím,“ odpověděl Harry.

Sam kráčela před Smrtijedem, který jí na křižovatkách vždy říkal směr. Spěchala, aby už Severuse dostala ven, ošetřila ho a ujistila, že ho i přes ty jeho nálady a výstřelky neopustí. Svíralo se jí srdce při pomyšlení, že by umřel a poslední, co by od ní slyšel, bylo, že ho nechce vidět, dokud si nerozmyslí, co vlastně chce. Na druhou stranu byla ve střehu. Nevěřila Voldemortovi ani slovo. A to se jí vyplatilo. Neustále si udržovala nenápadně přehled o tom, co ten chlap za ní dělá. Když se začal podezřele přehrabovat v hábitu, posunula Sam ruku k hůlce.

Harry se rozhlédl po zástupu Smrtijedů, kteří stáli u stěn. Docela dobře to mohli být sochy, jak byli tiší a nehybní.
„ Jestli hledáš svého profesora lektvarů, nenajdeš ho,“ ušklíbnul se Voldemort.
„ Co jste s ním udělali?“ zeptal se Harry a snažil se znít lhostejně.
„ Zajímá tě to?“ Voldemort vypadal pobaveně. Pak kývnul směrem doprava a Smrtijedi se rozestoupili. Dva statní Smrtijedi něco vlekli. Harry to přes jejich pláště pořádně neviděl, ale když to upustili na zem, přikryl si rukou ústa a couvnul. Byl to Snape. Tedy spíš to, co z něj zbylo – spálená, krvácející, zohavená a znetvořená lidská troska. Harry couvnul.
„ Co chceš, se zrádci to vždycky dopadne špatně,“ pokrčil Voldemort rameny a propukl v hysterický smích.
Harry popošel k tělu a sklonil se k němu. Chtělo se mu zvracet, při pohledu na Snapea, na kterém visely zbytky jeho šatů. Záda měl na cucky, popálená, byl samá podlitina a tržná rána, Harry nepochyboval, že má nejspíš i zlámaná žebra, levé koleno mu krvácelo, zápěstí a kotníky měl rozedraná do krve. Nejhorší byla ale jeho tvář a paže, které těžké popáleniny znetvořily k nepoznání. Zčernalá kůže se na mnoha místech odlupovala a odhalovala maso, někdy byla skrz spálou tkáň vidět i kost. Zničené šlachy zkroutily Snapeovy ruce do podoby ohyzdných pařátů. Snapeova tvář byla zničená. Harry si všimnul, že v pravé ruce něco stále ještě svírá. Sklonil se, aby se podíval. Byl tou hrůzou tak ochroměný, že od toho nedokázal odvrátit zrak. A pak Snape zvedl hlavu – pomalu, ztěžka. Harry vyděšeně couvl. Myslel si, že už Snape to utrpení má za sebou.
„ Pane profesore?“ zašeptal Harry.
Snape v bolestech vztáhl k Potterovi ruku. Harry zaváhal. Nakonec si dodal odvahy a vyprostil ze sevření těch nepohyblivých spálených prstů předmět, který Snape svíral. „ Odneste to!“ vyštěkl Voldemort znechuceně.
Dva Smrtijedi popadli Snapeovo tělo a odvlekli ho pryč. Jiný Smrtijed nechal zmizet krvavou skvrnu, která po Snapeovi zůstala. Harry rozevřel dlaň. To, co Snape svíral, a v tom podivném gestu mu dal, byl kousek křišťálu. Když se Harry podíval lépe, uvědomil si, že je to růžové poupě. Křišťál byl špinavý od zaschlé krve, ale i tak Harry dokázal přečíst nápis: Abys nikdy nezapomněl Lily Evansová Vzduchu mu uvízl v hrdle. Odkud tohle Snape měl? Kde to vzal? Mohl to snad mít od…

Sam schovala hůlku do hábitu a prohledala mrtvé tělo. Nenašla nic užitečného. Svlékla z mrtvoly smrtijedský hábit a oblékla si ho.
„ Voldemort se chtěl tomu Potterovi pochlubit…“
„…zpátky do cely…“
„…za chvíli přijdu a skoncuji to s ním…“
Sam se plížila chodbami za hlasy. Najednou se z temnoty vynořil Lucius Malfoy. Sam zalapala po dechu a srdce se jí rozbušilo tak, že měla strach, aby ho Malfoy nezaslechl. Malfoy ji sjel pohledem, ale přes kápi jí nepoznal. Myslel si, že je to nějaký druhořadý Smrtijed, a protože mu Sam šla z cesty, neměl žádné podezření.
Sam vběhla do chodby, z které přišel. Spěchala.

„ Taková tretka,“ Voldemort máchl hůlkou, křišťál vylétl Harrymu z ruky a roztříštil se na zemi, „ Severus se stal sentimentálním bláznem a to ho zabilo.“
Harry se zadíval na Voldemorta a přemýšlel, jak ten člověk může být tak necitelný. Ne, Voldemort nebyl člověk. A přece povstal z jeho krve. Zabil jeho rodiče, kvůli němu zemřel Sirius…Harry si v duchu povzdechnul. Kdyby se tu tak Sirius objevil. Srdce, Harry.
Harry se nenápadně rozhlédnul.
To je jeho slabina. Vzešel z tvé krve a to vás spojilo víc, než kdy před tím. Srdce, Harry. Tam zaútoč.
Harry zamrkal. Srdce? Voldemort neměl srdce.
Pojí vás jedna krev, využij to spojení. Srdce, Harry. Voldemort nikdy necítil soucit, lásku. Srdce, Harry.
Harry se zadíval na Voldemorta. Opravdu nikdy nepocítil lásku? Soucit? Opravdová přátelství? Harry se podíval na rozbitý křišťál a vzpomněl si na Snapea. Najednou pocítil obrovskou lítost. Snape byl možná mizera, ale nezasloužil si zemřít takovou smrtí. A co když mu ten křišťál dala jeho máma? Neřekl jednou snad Lupin, že uměla vidět krásu v lidech, kteří ji v sobě neviděli? Mohla vidět něco dobrého i ve Snapeovi? Mohlo být něco ve Voldemortovi?
„ Tak, Harry, konec tlachání. Vytáhni svoji hůlku, přišel čas zúčtovat. A dnes nebude žádné přenášedlo, žádná pomoc. Jen ty a já,“ ušklíbnul se Voldemort a vstal ze svého trůnu. Srdce, Harry.
„ Siriusi?“ zašeptal Harry.
Srdce –to je tvá zbraň a Voldemortova slabina.
Harry se podíval na Voldemorta. Najednou viděl nešťastníka, který přišel o duši, byl jen stín sám sebe. Harrymu začalo být Voldemorta líto. Bylo to podivné, ale bylo to tak. Voldemort nikdy nepocítil nic z toho, co ostatní. Jak moc svůj život ochudil v honbě za mocí a nesmrtelností. Harry sklonil hůlku.
„ Jste chudák,“ řekl a mezi Smrtijedy to zašumělo, „ je mi vás upřímně líto…zničil jste tu růži, protože nedokážete pochopit, že by pro někoho něco tak zdánlivě bezcenného mohlo znamenat víc než pro vás vaše moc,“ Harry se na Voldemorta smutně zadíval, „ nebudu s vámi bojovat. V každém je trochu dobra i ve vás.“
Voldemort se ušklíbnout, ale najednou zavrávoral a chytil se za hrudník. Zalapal po dechu. „ Nenávist nedává, jen vám bere,“ pokračoval Harry a netušil, odkud se to v něm bere. Voldemort couvnul a tiskl si ruku na srdce.
„ Proč? Proč tolik zabíjení? Pro co?“ Harry teď kráčel krok za krokem k Voldemortovi, který couval.
„ Zabil jste moje rodiče…Cedrika…,“ šeptal Harry.

Lucius se zašklebil a vešel do mučírny. Severus zadoufal, že to přišel skončit. Snad Pottera naučil dost, přesto hluboko v koutku mysli věděl, že nemůže ten chlapec Voldemorta porazit – leda by měl něco, co by mu k tomu dopomohlo.
Lucius něco schovával v ruce. Obešel Severuse, který už nejevil známky života. Znovu ho za poraněné ruce připoutali do okovů, ale už si ho nevšímali. V Luciusově ruce se zableskla břitva.
Severus se pokusil o úšklebek, ale nedokázal zformovat rty do potřebného výrazu. Zavřel své jediné zdravé oko. Byl připravený umřít. Aspoň si Sam už nebude moct stěžovat, že jí ubližuje. Najde si někoho, kdo se k ní hodí víc než on. Severus ucítil, jak z něj Lucius serval zbytky šatů. Bylo mu to jedno. Lucius mu už nemohl ublížit víc. Severus viděl smrt jako vysvobození. Matně si uvědomoval chladnou ocel ve slabinách.
Lucius s úšklebkem pozoroval krev stékající po Severusových štíhlých, dlouhých nohách. Ještě několikrát si říznul.
„ Tohle jsem si přál udělat vždycky,“ zasyčel Lucius a udělal poslední rychlý řez. Bolest, která projela Severusovi od rozkroku až do mozku, byla palčivá, ponižující a strašná. Severus bolestně zasyknul, ale jak teplá krev prýštila z rány a stékala Severusovi po nohou, propadalo se do temnoty i Severusovo vědomí.
Lucius si prohlédl své „dílo“. Zalitoval, že nemá fotoaparát. Měl by si zmrzačeného Snapea visícího tu jako kus masa zvěčnit, aby na to mohl vzpomínat, až budou Snapea žrát červi. „ Jo, zrádci vždycky dostanou…,“ Luciusovy oči se rozšířily a pak se z nich vytratil život. Když dopadnul na zem, byl už jen neživá hmota.
Sam sklonila hůlku. Teď když Lucius nezacláněl ho uviděla. Roztřásla se a s výkřikem absolutní hrůzy vyběhla ven.

„…ale já vám odpouštím,“ Harry se zadíval na údajného Pána zla. Byl to chudák, který neměl nic, dokonce ani vlastní tvář.
Voldemort se zhroutil na schody před svým trůnem. Smrtijedi v šoku přihlíželi. Nikdo se neodvážil pohnout. Voldemort těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hrudník. Harry slyšel tep vlastního srdce…nebo to nebylo cizí srdce? Tep se zpomaloval. Harry si položil ruku na hrudník, ucítil podivnou bolest. Tep se stále zpomaloval. Voldemort lapal po dechu a křečovitě svíral na prsou svůj hábit. A pak Harry už ten tep neslyšel. Voldemort ležel na schodech, stále se držel za hruď, ale v jeho otevřených očích nebyl žádný život. Harry zavrávoral. Bodalo ho u srdce. Najednou z Voldemortova těla vytryskl oslepující záblesk, který pak jako tlakový vlna srazil všechny přihlížející Smrtijedy na zem, proletěl skrz Harryho a zmizel.
Byl to zvláštní pocit. Harrymu chvíli trvalo, než si to uvědomil. Díval se, jak jeho vlastní tělo padá na zem. Viděl Smrtijedy umírat v křečích.
Co se děje?
To Voldemortova životní síla opouští jeho tělo.
Harry se otočil a strnul. Vedle něj stál Sirius a usmíval se. Vypadal však, jako by ho tvořila čistá energie, která na sebe jen vzala tvar Siriuse.
Siriusi?
Ano, Harry?
Jsi to ty?
Ano i ne.
A já? Kde jsem já?
Na to ti nedokážu odpovědět.
Jsem mrtvý?
Ne.
Tak kde jsem? A ty jsi mrtvý?
Řeknu ti to takhle, má pozemská existence skončila. Ale není to konec naší cesty. Siriusi, co se stalo? A… a byl jsi to ty? Kdo na mě mluvil? Slyšel jsem tě!
Snad sis nemyslel, že tě opustím? Ano, byl jsem to já. Nebylo pro mne snadné se s tebou spojit, ale když jsi na mě myslel…teď se ale musíš vrátit, Harry. Rychle.
Já nechci. Chci být s tebou…mám tolik otázek. Je tu někde máma a táta?
Ne, Harry. Tohle není jejich cesta. A tvoje taky ne. Musíš se vrátit.
Uvidím tě ještě někdy? Uslyším tě?
Ne, už nikdy.
Ale…
Mysli na mne a vzpomínej na mne v dobrém, Harry. Tak budu pořád s tebou.
Siriusův obraz zmizel a Harry ucítil, jak ho cosi táhne dolů. Bylo to studené. Jako by se topil. A slyšel podivný, krutý smích.
V trůním sále zavládlo ticho. Uprostřed mezi desítkami těl Smrtijedů ležel lord Voldemort a Harry Potter – ani jeden nejevil známky života.

„ Co mu to udělali? Jak mohli?!“
Brumbál držel vzlykající Sam kolem ramen, zatímco dva bystrozoři vedle v místnosti sundavali Severusovo tělo.
„ Jak mohli?“ Sam se chvěla.
Brumbál si sundal plášť a zabalil ji do něj.
„ To bude dobré. Severus je silný. Zvládne to,“ utěšoval ji Brumbál.
„ Proč? To nejsou lidi,“ Sam se byla stále v šoku.
„ Sam, podívejte se na mne.“
Sam zvedla hlavu a upřela uplakané oči na Brumbála.
„ U svatého Munga se o Severuse postarají. Bude v naprostém pořádku.“
„ Ale vždyť mu…,“ zajíkla se Sam.
„ Bude v pořádku,“ Brumbál pečlivě a důrazně vyslovil každé slovo.
Sam přikývla a utřela si slzy.
„ Kde je Harry?“ zeptal se Brumbál.
„ Nahoře, v trůnním sále,“ odpověděla Sam.
„ Pojďme zjistit, co se stalo.“
Sam přikývla a následovala Brumbála do schodů.

„ Bože! Co se tu stalo?“ vydechla Sam, když vešli do trůnního sálu.
„ Obávám se, že to si můžeme jen domýšlet…Harry!“ Brumbál se rozběhl k chlapci ležícímu pod schody.
Sam se zadívala na tělo Voldemorta zhroucené na schodech. Ještě pořád si svíral hrudník. Harryho tvář byla popelavá, tep měl nepřirozeně pomalý, skoro nedýchal a byl jako led. Brumbálovi se ve tváři odrážely obavy. Sam si klekla vedle Brumbála.
„ Co je mu?“ zeptala se.
„ Netuším. Musíme ho rychle vzít do nemocnice,“ Brumbála zvedl chlapce a pak se zadíval na Voldemorta.
„ Je mrtvý?“ Sam kývla hlavou k tělu.
„ Myslím, že ano,“ zašeptal Brumbál.
„ Takže se už neobjeví? Je po všem?“
„ Věřím, že to všechno skončilo, ale teď si pospěšme. Každá vteřina může rozhodnout,“ Brumbál zamířil s chlapcem v náručí ke dveřím.
Sam se zadívala na Voldemorta. Jeho rudé oči zíraly bez mrknutí do stopu. Ve tváři měl zvláštní výraz – byl to strach. Musel být mrtvý. Čeho jiného by se Voldemort mohl bát víc, než smrti.
„ Doufám, že se snažíš v pekle!“ zasyčela Sam a plivla na mrtvolu.

Sam přecházela po chodbě sem a tam. Ruce se jí třásly a co chvíli jí po tvářích stékaly slzy. Ošetřovatelé byli u Severuse a Harryho už víc jak šest hodin. Sam to informační vakuum ničilo. Dolní ret si rozkousala do krve. Brumbál seděl na lavičce a snažil se být klidný, ale i jeho se už zmocňovala úzkost.
„ Jak je Harrymu?“ oči Remuse Lupina těkaly ode dveřím pokoje, kde Harry ležel, k Brumbálovi.
„ Nevíme,“ zašeptal Brumbál.
„ Ale bude…v pořádku,“ zašeptal Lupin.
„ Musíme doufat,“ odpověděl Brumbál.
Chvíli po Lupinovi přišli i Weasleyovi a přivedli sebou Rona s Hermionou. V jejich očích byla stejná otázka, na jakou se ptal Lupin. Brumbál jen smutně zavrtěl hlavou. Paní Weasleyová si přitiskla kapesník k obličeji, aby zakryla slzy. Pan Weasley ji objal. „ Já tomu nevěřím, Rone. Harry nemůže být…,“ vzlykla Hermiona.
Ron ji vzal klem ramen a ona se schoulila v jeho náručí tiše vzlykajíc do jeho hábitu. „ Harry to dokáže,“ zašeptal Ron, „ vždycky to dokázal,“ ale jeho hlas nezněl jistě. Sam stála stranou od toho shluku lidí, kteří čekali na zprávy o Harrym. Přišlo jí nespravedlivé, že se nikdo z nich nezajímá, jak je Severusovi.
„ Sam?“
Vzhlédla a její pohled se setkal se starostlivýma šedýma očima Remuse Lupina. „ Ano?“ snažila se nenápadně utřít slzy.
„ Co Snape? Jak je na tom?“ zeptal se Lupin.
„ Já nevím,“ Sam zběsile mrkala, aby se ubránila slzám. Nešlo to, „ mám strach, že umře,“ zajíkla se a pověsila se Lupinovi na krk. Konejšivě ji objal.
„ Uvidíš, že se z toho dostane. To by nebyl Severus,“ zašeptal Lupin.
„ Tys neviděl, co mu udělali…,“ Sam se znovu dala do pláče.
„ Copak si myslíš, že by to vzdal?“ řekl Lupin, „ když tu má tebe?“ dodal. „ Co ty o tom víš?“ odsekla Sam a odtáhla se od něj, „ nenávidíš ho,“ obvinila Lupina nečekaně.
„ Vím dost. Všímám si věcí, které ostatní přehlíží. A nemám důvod Snapea nenávidět. Nemůžeš mi zazlívat, že mám k jeho chování jisté výhrady,“ Lupin mluvil tiše a klidně. „ Promiň,“ Sam sklopila oči.
„ Není co. Snape by byl hlupák, kdyby se tě vzdal.“
„ Jak jsi se to dozvěděl?“ zeptala se Sam zamyšleně a její pohled sklouznul k Brumbálovi. „ Jo, Brumbál si taky všímá,“ pokýval Lupin hlavou, „ znám Snape dlouho. To jeho chování přímo bilo do očí. Musel bych být slepý, aby mi to nedošlo.“
„ Snad nevěříš, že ke mně…,“ Sam uhnula pohledem.
„ A proč ne. Když může mít city vlkodlak…může je mít i Snape, ne?“ pokrčil rameny Lupin. „ To nebylo hezké,“ zamračila se Sam.
„ Asi ne,“ přitakal Lupin.
„ Ty jsi…“
„ Zrůda?“ navrhl Lupin.
„ Nesmysl! Je to nemoc. Nic víc. Jednou na ni najdou lék a za dobu, kdy byli vlkodlaci pronásledováni se budou kouzelníci stydět.“
„ Kéž bys měla pravdu,“ řekl Lupin s lehkým, smutným úsměvem.
„ Kéž bys měl ty pravdu, že se uzdraví, a že mě…aspoň trošku…miluje,“ povzdechla si Sam. „ Víš, co? Uděláme dohodu. Jestli mu do té doby, než se uzdraví, nedojde, co v tobě má, dej mi vědět. Já už najdu způsob, jak ho trochu…postrčit,“ Lupin se usmál.
„ Nerozesmívej mě,“ řekla Sam, „ já nemám důvod se smát.“
„ Jo, promiň. Bylo to nevhodné,“ omluvil se Lupin.
„ Díky,“ špitla Sam.
„ To nestálo za řeč,“ mávl Lupin rukou.
Ze dveří vyšla madam Pomfreyová. Všichni se kolem ní shlukli.
„ Jsou naživu,“ řekla Pomfreyová mdle. Nebylo v tom vůbec nic radostného. „ A?“ vyhrkly Sam s Hermionou zároveň.
„ S panem Potterem si ani já, ani místní ošetřovatelky nevíme rady. Nikdo netuší, co mu je. Žije, ale je v hlubokém komatu. Profesor Snape…je v kritickém stavu. Zatím se nedá říct…víc budou vědět ráno.“
„ Přežije to?“ Sam sevřela madam Pomfreyová ruku.
„ Ano, pokud se nevyskytnou komplikace, tak to přežije, ale…,“ Pomfreyová se odmlčela. „ Ale?“ naléhala Sam.
„ Snaží se zachránit, co se dá. Jenže tkáň na pažích, zádech a tváři je tak poškozená, že už se asi nedá zachránit. Obávám se nejhoršího.“
„ A…a co to…no víte co…,“ Sam zrudla.
„ Nasadili regenerační lektvar, ale oblast genitálií je rovněž poškozená. Jak říkám, ráno budou vědět víc.“
„ Můžu ho vidět?“ šeptla Sam.
„ Až zítra. Ještě je u něj ošetřovatelka.“

„ Podařilo se nám zachránit levé oko a navrátit mu devadesát procent zraku, což je famózní úspěch, když uvážíme, že sítnice byla téměř kompletně zničená.“
Sam následovala ošetřovatelku do pokoje. Byly tu dvě postele. Na jedné ležel za plentou Harry a nikdo mu nedokázal vyrazit otrávené jablko z hrdla. Severus ležel u okna. Ošetřovatelka ohrnula závěs.
Severus byl nepřirozeně bledý. Levou polovinu tváře mu zakrýval obvaz. Horní polovinu hrudníku a paže měl ovázané. Po pás byl přikrytý dekou. Rány a podlitiny zmizely.
„ Ošeřili jsme mu tržné rány i podlitiny, měl nějaké zlomeniny a poraněné levé koleno, do něho se bohužel dostala infekce, takže se to hojí pomalu,“ řekla ošetřovatelka. „ A regenerace?“ osmělila se Sam.
„ Jde to dobře. Odhadujeme to tak na dva týdny.“
Sam pohladila Severuse po vlasech. Umyly mu je, takže už nebyly slepené krví, ale zase krásně hebké.
„ A co ty popáleniny?“
Ošetřovatelka si povzdechla.
„ Ještě jsme nezkusili všechno, ale tkáň nereaguje na regeneraci ani další běžné postupy.“ „ Takže mu to zůstane?“
„ Je to pravděpodobné,“ přikývla ošetřovatelka.
„ Jaké následky to bude mít kromě toho…zohavení?“
„ Nebude moct chodit. Zádové svalstvo je kompletně zničené. Neudrží se vzpřímeně.“ „ Bude chodit o holi?“
„ To je ta lepší varianta.“
Sam zbledla a zadívala se na Severusovy ruce. I přes obvazy viděla, jak jsou jeho prsty zkroucené.
„ Ruce mu už zachránit nemůžeme,“ řekla ošetřovatelka, jako by četla Sam myšlenky, „ šlachy jsou zkrácené, svaly i nervy poničené. Jeho ruce jsou nepohyblivé a nepoužitelné…“

„…bez života. Oni mu je chtějí Brumbále amputovat a vytvořit protézy!“ Sam se chvěla a rozrušeně si utírala slzy.
„ Pokud není jiné řešení…“
„ Brumbále, copak to nechápeš? Oni mu chtějí v ramenech uříznout obě ruce a dát mu magicky vytvořené umělé ruce!“ vybuchla Sam.
„ Nikdo to nepozná. Dokáží to provést tak, aby to vypadalo…“
Sam ani tentokrát nenechala Brumbála domluvit.
„ Ach Bože ty tomu nerozumíš! Je profesor lektvarů! Ruce jsou pro něj vše! A až přijde k sobě, dozví se, že se mu je amputovali! Myslíš, že se smíří se sebelepší náhražkou? Že mě ještě někdy obejme?“
Brumbál musel přiznat, že na tom, co Sam říká, něco je. Sam si nešťastně sedla do křesla a složila hlavu do dlaní. Když si představila, že chtějí Severuse připravit o jeho nádherné ruce, o ty dlouhé štíhlé prsty.
„ A co vlastně očekáváte ode mne, Sam?“ naklonil se Brumbála k ní.
„ Najděte někoho, kdo mu pomůže. Specialistu, který si bude vědět rady. Je mi jedno, co to bude stát, ale nedovolím, aby mu to udělali!“
„ Tak předně, Sam,“ Brumbál si posunul brýle a tvářil se velice vážně, „ ošetřovatelé Severusovi neudělají nic bez jeho vědomí a svolení. Pokud je tohle to nejlepší řešení, je na Severusovi, aby se rozhodnul.“
„ Nechal byste si vy uříznout ruce?“ vyštěkla Sam.
„ Myslím, že nejmoudřejší bude, nechat to na Severusovi. Až se probere, posoudí celou tu situaci sám,“ Brumbálův tón nepřipouštěl diskusi.
„ Ale mohl byste se po někom podívat,“ špitla Sam na odchodu, „ aby měl i jinou alternativu.“

Severus unaveně zavřel oči. Brumbál ho mlčky pozoroval.
„ Je to jisté?“ zeptal se Severus nezvykle mdlým hlasem.
„ Bohužel, Severusi, dělali, co se dalo.“
Severus se zadíval na své ovázané ruce nehybně ležící v jeho klíně. Vůbec je necítil. Částečně proto, že dostával silné dávky lektvaru proti bolesti, který měl ale zmírnit hlavně bolest z regenerace jeho intimních partií. Částečně proto že nervy v rukou byly ochrnuté. Jen obtížně vstřebával informaci, že se ošetřovatelkám nepodařilo jeho ruce zachránit.
„ A…,“ Severus se zarazil, ale pak tiše zašeptal: „ Voldemort?“
Bylo to poprvé od chvíle, kdy Severus odešel od Voldemorta, kdy vyslovil jeho jméno. „ Je mrtvý. Už je po všem,“ Brumbál se pokusil o úsměv, ale nešlo to. Nedokázal se radovat, když Harry byl stále v komatu a Severusovi vyhlídky taky nebyly zrovna růžové. „ Po všem,“ zopakoval Severus tiše jen tak pro sebe, „ a Potter?“ zeptal se nečekaně. Brumbála ten Severusův zájem překvapil.
„ Chlapec…je v bezvědomí. Už třetí týden. Nikdo neví, co s ním,“ povzdechnul si Brumbál. „ Co se stalo?“
„ Nevíme.“
Severus se zadíval stranou a jeho pohled pak znovu sklouznul na jeho ruce. Přemýšlel, jak asi vypadají pod těmi obvazy. Možná by to raději neměl zjišťovat, napadlo ho.
„ Sam o tebe měla velkou starost,“ začal Brumbál.
„ Hm.“
„ Seděla u tebe celé hodiny a dny. Teprve včera se mi podařilo přesvědčit ji, aby se šla domů vyspat.“
„ Hm.“
„ Má tě opravdu ráda, Severusi.“
„ Hm.“
„ A přesvědčila mě, abych se podíval po odborníkovi, který by ti snad dokázal pomoci.“ Severus ožil.
„ A?“ v jeho hlase byla dychtivost i obavy.
„ Slečna Jesika Lansová se už léta specializuje na plastickou chirurgii.“ „ Na co?“
„ Je to název převzatý od mudlů. Plastická chirurgie se zabývá nápravou právě takových poškození tkáně jako máš ty. Využívá při tom nejrůznější kouzla a lektvary a je velice úspěšná. Když budeš mít zájem, mohli bychom ji kontaktovat. Třeba by ti dokázala pomoci.“ „ Ale? V čem je háček?“ zeptal se Severus a díval se na odraz vlastní tváře v okně. Levou polovinu obličeje měl ovázanou.
„ Musel bys kvůli léčení jet do Kalifornie a je poměrně drahá. Navíc by šlo o časově náročnou proceduru.“
„ Rizika?“
„ Myslíš, jestli to může být pak ještě horší než teď? Ne, nedá se to, Severusi, zhoršit.“
Severus mlčky pokýval hlavou.
„ Kolik by to stálo?“
„ Ještě jsem s ní nemluvili. Jen jsem se na ni informoval. Pokud to budeš chtít zkusit, sejdu se s ní a uvidíme.“
„ Myslím, že nemám moc na vybranou,“ povzdechnul si Severus.
„ Asi ne,“ přisvědčil Brumbál.
„ Dobře, promluv s ní. Je mi jedno, co to bude stát, ale rozhodně to nevzdám. To, co mi navrhují tady, můžu podstoupit kdykoli.“
Brumbál přikývnul.
„ Asi budeme muset udělat fotky.“
„ Co?“
„ Musí vidět rozsah tvých zranění,“ vysvětloval Brumbál.
„ Jo, jasně,“ přikývl Severus, ale žaludek se mu stáhnul. Nebyl si jist, že chce vidět, v jaké je stavu.

Ošetřovatelka opatrně vzala nůžky a začala stříhat obvazy. Severus měl sucho v puse. Pomalu, kousek po kousku mu sundavali obvazy z rukou, trupu, obličeje i slabin. Severus zavřel oči.
„ Mohlo to být horší,“ zašeptala ošetřovatelka.
Severus otevřel oči a snažil se nějak připravit na to, co uvidí. Nešlo to. Severus zadržel dech, když spatřil, co zbylo z jeho rukou. Paže měl zbrázděné jizvami, zdeformované, prsty zkroucené, místy to vypadalo, že má zničenou kůži nataženou přímo na kost, jako by tam ani žádné maso nebylo. To nebyly jeho ruce, ale dva odporné, nepoužitelné pařáty. Severus pevně sevřel víčka. To přece nemohla být pravda! Znovu otevřel oči a snažil se nějak poprat s realitou. Z jeho nádherných rukou zbyly trosky. Severusův pohled bezděčně sklouzl dolů, do jeho slabin. Fakt, že regenerace proběhla bez komplikací byl jen malou útěchou. Jeho slabiny byly zjizvené a zohavené stejně jako jeho záda i hrudník. Severus zaváhal, ale pak otočil hlavu, aby se podíval do zrcadla. To, co spatřil, bylo snad ještě horší. Pravá polovina jeho obličeje byla normální, zato levá byla zbrázděna jizvami tak hlubokými, že šly téměř na kost. Kůže byla zničená. Lícní kost byla ostře viditelná a tvář propadlá. Moody byl proti němu missák krásy. Severus odvrátil zrak. Nedokázal se na to dívat. Byl vděčný, když Brumbál udělal ty fotky a ošetřovatelka přinesla nové obvazy, která milosrdně skryly tu ohavnost.

„ Budu upřímná, ještě nikdy jsem se nesetkala s takovým rozsahem zranění.“
Jesika Lansová byla vysoká, štíhlá tmavovláska. Dlouhé vlasy měla stažené do copu. Oříškově hnědé oči nespouštěla z fotek, které před ní ležely na stole.
Sam se nemohla zbavit dojmu, že se nějak často dívá na fotku Severusových slabin. Ta ženská se jí nelíbila.
„ Jakou má naději?“ zeptal se Brumbál.
„ To se takhle nedá říct,“ vzala do ruky fotku Severusovy pravé paže, „ svaly jsou těžce poškozené, a to zkroucení naznačuje, že došlo ke zkrácení šlach. Hodně záleží na tom, v jakém stavu jsou nervy.“
„ Pokud vím, když Severusovi vysadili lektvar proti bolesti, říkal, že ho ruce bolí.“ „ Hm, to je dobré znamení, ale není to záruka úspěchu. Vůbec se to nemusí povést. Počítá s tím?“
„ Je ochotný to risknout,“ přikývnul Brumbál.
„ V jeho situaci to chápu. Horší to už opravdu být nemůže. Ale taky by si to mohl protrpět zbytečně. Léčba je náročná. Budu muset jeho ruce znovu celé zrekonstruovat. Pomohli by fotky postižených oblastí před úrazem.“
„ Pokusím se je sehnat,“ přikývl Brumbál.
„ Dobře, pak mi dejte vědět. Ale předem vám říkám, nečekejte zázraky.“

Nella postavila před Brumbála šálek čaje.
„ Slyšela jsem o tom. Je na tom hodně špatně?“ zeptala se starostlivě.
„ Není to s ním dobré. Chce se zkusit podrobit léčbě, která by mu mohla pomoci,“ vysvětloval Brumbál.
„ A jak to souvisí se mnou?“ zajímala se Nella.
„ No, vy jste měla se Severusem před jistou dobou…“
„ Poměr?“ dokončila za Brumbála Nella.
„ Ano.“
„ A? Nechápu. Vykašlal se na mě. Jestli čeká, že ho teď budu utěšovat, tak to je na omylu.“
„ Ne, to ne. Severus vlastně neví, že jsem tady. Chtěl jsem vás poprosit o fotku.“
„ Cože?“ Nella na Brumbála nevěřícně zírala.
„ O Severusovu fotku,“ upřesnil Brumbál, „ pokud možno…ehm…bez oblečení,“ odkašlal si Brumbál.
„ Proč si myslíte, že takovou mám?“ zeptala se Nella chladně.
„ Nemyslím, doufám. Ošetřovatelka ji potřebuje, aby se jí lépe prováděla rekonstrukce.“
„ Hm. I kdybych takovou fotku měla, proč si myslíte, že vám ji dám?“
„ Protože jste laskavá žena,“ odpověděl Brumbál prostě.

Jess se na fotku dlouze zadívala a měla, co dělat, aby potlačila úsměv. Její budoucí pacient klečel na zválené posteli, byl úplně nahý a docela nepatrně uličnicky se usmíval. Když Jess porovnala tuhle fotku s tím, co viděla před týdnem, bylo jí úzko. Takový krásný chlap a takhle skončit.
„ Ta bude dobrá,“ řekla Jesika a tvářila se vážně.
Sam se mračila. Nejen, že ji naštvala existence takové fotky, ale nelíbilo se jí, jak se na tu fotku ta ženská dívala.
„ Budu ho čekat za tři dny. Vše bude připravené. S léčbou začneme okamžitě.“ „ Jsem vám vděčný, slečno,“ Brumbál se lehce uklonil a společně se Sam odešli. Jess si znovu prohlídla tu fotku. Ten chlap se jí líbil. Byl sexy a byla by věčná škoda, kdyby musel zbytek života strávit v znetvořeném těle. Pomůže mu, i kdyby to mělo trvat roky.
Cítil se jako by ho někdo v té nejvyšší Bradavické věži shodil ze schodů a on padal dolů až do sklepení. Severus otevřel oči a rychle je zavřel. Světlo v pokoji bylo nesnesitelně ostré. Zaslechl nějaký zvuk a světlo se ztlumilo na snesitelnou úroveň. Chtěl se zvednout, ale nedokázal se pohnout. Svaly ho neposlouchaly.
„ Opatrně, jen opatrně. Tohle vypijte,“ řekl cizí hlas.
Severus ucítil něco studeného na rtech a pak mu do úst vtekla odporná břečka. Potlačil nutkání to vyplivnout a polknul.
„ Jen klid za chvíli to bude dobré.“
Chtěl otočit hlavu, aby si tu osobu prohlédnul, ale nešlo to.
„ Za chvíli ten lektvar zabere.“
Severus zavřel oči. Netušil kde je, co se s ním stalo. Neměl ponětí, jak se sem dostal. Konečně lektvar zabral. Severus cítil, jak se mu do ztuhlých svalů vrací aspoň trocha síly. Otočil hlavou a krčními svaly mu projela nepříjemná bolest. Žena se na něj usmála. Neznal ji. V životě jí neviděl…nebo ano? Nedokázal si vzpomenout.
„ Jak se cítíte?“ zeptala se.
Olízl si rty.
„ Strašně,“ zachraptěl.
„ Ještě se napijte,“ přitiskla mu ke rtům sklenici.
Tentokrát Severus lektvar po chuti poznal. Bylo to hořké, padalo to na jazyk a chutnalo to jako voda z nádobí. Nemohl se mýlit. Byl to lektvar probuzení. Podával se jako protijed na lektvary navozující hluboký spánek někdy až koma. Polknul několik doušků. Jako by z něj spadla jakási mlha. Hlavou mu probleskly vzpomínky na Potterův výcvik na ranči, na to že byl zajat a mučen a zraněn.
„ Kde to jsem?“ zašeptal Severus a vzdal pokusy posadit se, „ kdo jste?“
„ Jmenuji se Jesika Lancová. Jste tu u mě v léčení. Už nejste v Anglii, ale v Kalifornii. Byl jste dlouho…nemocný.“
„ Jak dlouho?“ zasípal Severus. Cítil se, jako by v běhu narazil do zdi.
„ Dost dlouho,“ odpověděla Jess vyhýbavě.
„ Jak dlouho?“ zopakoval Severus naléhavě svoji otázku.
„ Pět měsíců.“
Severus zalapal po dechu.
„ Léčba se protáhla. Vyskytly se komplikace. Ale zatím to vypadá dobře,“ pousmála se a vzala ze stolu zrcadlo.
Severus zaváhal, než se podíval. Ale to, co uviděl, bylo neuvěřitelné. Byl nezdravě bledý, ale na levé tváři měl jen tenkou jizvu. Táhla se od spánku k oku, dál dozadu k uchu, příčně dolů na tvář, kde vytvářela něco jako…blesk, jaká ironie, pak ke koutku úst a dozadu přes čelist až na krk. Ale kromě téhle tenké jizvy nebylo na jeho tváři ani stopy po nějakém zranění. „ Jak…jak jste to dokázala, slečno…“
„ Můžete mi říkat Jess, pane.“
Severus přikývl a pořád ohromeně zíral do zrcadla.
„ Nebylo to snadné. Ale nakonec se to podařilo. Tkáň je zatím velice citlivá, navíc vás čeká ještě dlouhodobá rehabilitace.“
„ Rehabilitace?“ Severus se zamračil a znepokojeně zjistil, že levá polovina jeho tváře zůstala strnulá.
„ Mimické svaly ještě nereagují tak, jak by měly. Ještě máte značnou část léčby před sebou, pane.“
Severus sotva znatelně přikývnul.
„ Dobře. Přinesu vám posilující lektvar, pak něco sníte a začneme s cvičením. Vaše svaly jsou ochablé a budou potřebovat zaměstnat,“ usmála se a odešla.
Severusovi se podařilo nadzvednout hlavu. Jeho ruce klidně spočívaly na dece. Byly téměř úplně bílé, jako by v nich ani neproudila krev, a poseté asi milionem dvou centimetrových jizev. Severus klesnul zpátky na polštář.
„ Pět měsíců,“ zašeptal. Přemýšlel, jak je Potterovi. A co se stalo zatím doma. Voldemort byl pryč. Myslel na Brumbála. Nebýt jeho, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Bylo mu jedno, jak dlouho bude léčba trvat. Hlavně, že bude v pořádku.

Severus velice rychle zjistil, že stejné jizvy jako má na rukou, má i na zádech, na hrudi a ve slabinách. Musel pravidelně cvičit, protože pět měsíců byl upoutaný na lůžko a svaly nečinností ochably. Nebylo to nic příjemného. Rozčilovalo ho, že ho Jess musí pořád oprašovat, ale nemohl s tím nic dělat. Potřeboval její pomoc. Byl hodně zesláblý, rychle se unavil a musel stále ještě užívat šest různých lektvarů. Nesměl ven, protože by mu novou kůži mohlo slunce spálit. Většinu času prospal. Když mu bylo lépe, tak si četl.

Severus se snažil zjizvenými prsty uchopil lžíci. Prsty reagovaly pomalu a neměl v nich skoro žádný cit a sílu. Lžíce mu pořád vypadávala. Severus vztekle levou rukou shodil tác na zem. Levá paže se mu hojila rychleji, ale bylo mu to k ničemu, když byl pravák.
„ Trochu víc trpělivosti by ti neuškodilo, Severusi,“ pokárala ho Jess a mávnutím hůlky uklidila.
„ Prostě mě to štve. Zacházíš se mnou jako bych byl lazar!“ vyštěkl Severus. „ Bez urážky, zlato, ty jsi lazar. Nemůžeš chtít, aby se to uzdravovalo tak rychle, jak se to hodí tobě,“ odsekla Jess.
„ Neříkej mi zlato!“ zasyčel Severus.
Jess si sedla sednula na Severusovu postel, vzala ho za pravou ruku a obrátila ji dlaní nahoru. Pak vzala malý kovový hrot a píchla Severuse do prstu. Reakce byla o poznání rychlejší než minulý týden, ale pořád to bylo pomalé.
„ Nevím, co se ti nezdá. Hojí se to dobře.“
„ Kdy budu moct vstát?“ zeptal se Severus.
„ Až se udržíš na nohou,“ odpověděla Jess.
„ A to je kdy?“ zavrčel Severus netrpělivě. Už ho štvalo trávit celý den v posteli jako nějaký invalida.
„ To záleží na tvých zádech a na tom, jak rychle nabudeš sil.“
„ Nesnáším to!“ zamračil se Severus.
Jess sledovala, jak levá polovina jeho tváře reagovala s viditelným zpožděním. „ Ale no tak,“ usmála se Jess.
„ Nesnáším, jak nemůžu nic vzít do ruky! Nemůžu si,“ Severus ztišil hlas, „ ani dojít na záchod.“
„ Jo, když už mluvíš o tom záchodě,“ Jess se zadívala na Severuse, „ včera jsi měl v moči krev.“
„ Hm,“ zavrčel Severus.
„ Bolí tě něco?“
„ Jak to asi můžu vědět, když mě pořád dopuješ těmi lektvary?“ odsekl Severus.
„ Já myslela, když jdeš na záchod. Nebolí to?“
Severus se zatvářil nasupeně.
„ Ne,“ zavrčel.
„ Přesto bych chtěla udělat testy. Může to být jen něco bezvýznamného, ale chci si být jistá.“ „ Třeba jsem se praštil,“ ušklíbnul se Severus.
„ Třeba, může to být jen reakce na ty lektvary. Minulý týden se ti spustila krev z nosu, ale chci mít jistotu.“
„ Dělej si, co chceš. Stejně bys si dělala, co chceš,“ pokrčil Severus odevzdaně rameny.

Severus se opíral o polštář a civěl do zdi.
„ Tak jak se máme?“ usmála se Jess.
„ Jestli tu zůstanu ještě další den, zešílím,“ ucedil Severus.
„ Nesmysl,“ mávla rukou.
„ A co tu asi tak mám dělat?“
Jess položila Severusovi na noční stolek dvě malé, lehké činky.
„ Cvičit.“
„ Skvělý.“
„ Chtěla jsem s tebou mluvit…“
Severusova tvář se zkřivila bolestí a chytil se za levý loket.
„ Co je?“ zeptala se Jess starostlivě.
„ Nic, už je to pryč.“
„ Bolí tě to? Kde?“ Jess vzala Severuse za ruku.
„ Je to jako křeč.“
„ Asi vím, kde je problém. Na ruce jsi měl nějaké magické tetování nebo co.“
„ No a?“
„ Lpíš na něm hodně?“ zeptala se Jess nejistě.
Severus se musel usmát.
„ Ani ne,“ ušklíbnul se pobaveně.
„ To je dobře. Musela jsem poškozenou tkáň odstranit, takže ho už nemáš.“
Severus si uvědomil, že zírá s otevřenou pusou a rychle ji zavřel.
„ Bylo to hodně silné kouzlo. Asi tě ta ruka bude občas bolet.“
„ To nevadí,“ zašeptal Severus jako v mrákotách.
„ Ale chtěla jsem s tebou mluvit o něčem jiném. Máš přítelkyni? Nebo manželku či něco takového?“
„ Ne, něco takového nemám,“ zavrtěl Severus hlavou.
Jess znejistěla.
„ A ta…,“ Jess se zarazila.
„ Kdo?“
„ Nic. Jsi si jistý, že tedy nemáš?“ zeptala se Jess pomalu.
„ Kdo jiný by to měl vědět lépe? Ne, nikoho nemám? Proč se ptáš?“ Severusův tón byl mírně podrážděný.
„ Plánuješ rodinu?“ zeptala se Jess.
„ No, jasně. Rozmnožuji se příčným dělení. To jsi nevěděla? Co je to sakra za otázky?“
„ Musím ti něco důležitého říct.“
„ Co? Doufám, že si mě nechceš vzít,“ ušklíbnul se Severus.
„ Ne, to ne.“
„ Fajn. Tak o co jde?“
„ Nemůžeš mít děti.“
V pokoji zavládlo ticho.
„ Nemůžu?“ zašeptal Severus.
„ Ne, když ti zregenerovali…“
„ No, tak co?“ přerušil ji Severus.
„ Tvoje produkce spermií je sedmdesát procent pod normálem. Ukázal to ten test, co jsem ti nechala udělat. Jinak je vše v pořádku, ale…promiň. Je mi to líto.“
Severus se na Jess chvíli díval. Pak pokrčil rameny a řekl: „ Nemám rád děti.“
„ Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ řekla Jess a odešla.
Sedla si do obýváku a přemýšlela. Ta žena, která za ní přišla s Brumbálem. Severus si ji evidentně nepamatoval. Nepochybovala, že ti dva spolu měli něco. Ale Severus zřejmě pod vlivem lektvarů, které užíval, zapomněl. Jess vzala pergamen a začala psát. Věděla, že až se Severus uzdraví, odejde. Ale ona nechtěla, aby odešel. Když viděla, jak se znovu pod jejíma rukama vrací do života, zamilovala se do něj. Namočila brk do inkoustu. Na chvíli zaváhala. Nebylo to správné. Ale on na ni zapomněl. Začala psát.

Brumbál se zdrceně posadil do křesla. Nemohl tomu uvěřit. Znovu si přečetl dopis. Tiše si povzdechnul, když si uvědomil, že to bude muset Sam nějak šetrně sdělit. Vstal a podíval se z okna. Celý kouzelnický svět slavil, ale on se už dlouho neusmál. Harry byl pořád v komatu. A jeho šance, že se někdy ještě probudí k životu se rovnaly nule. A teď Severus. Byla to krutá daň za mír a klid.

Vážený pane Brumbále,
s velkou lítostí Vám musím oznámit, že Váš přítel Severus Snape, zemřel. Dovolte mi, abych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. Byl to jistě výjimečný člověk. Bohužel rozsah jeho zranění byl příliš velký a jeho zdravotní stav natolik špatný, že léčbu nepřežil. Zemřel na selhání srdce v noci ze včerejška na dnešek. Protože je zde značné horko, bylo nutné přistoupit k okamžitému pohřbení. Posílám Vám urnu s jeho popelem.

Jesika Lancová

„ NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Sam se zhroutila na podlahu a rozbrečela se.
Brumbál Sam vzal kolem ramen.
„ Taky mě to šokovalo, ale nedá se, Sam, nic dělat,“ zašeptal Brumbál. „ Ne, já tomu nevěřím! To nemůže být pravda! On ne! Všichni ano, ale on nemohl!“ Sam se třásla.
„ Nechte ho jít. Když se budete pro něj trápit, život mu tím nevrátíte. On by si nepřál, abyste byla nešťastná.“
„ Tolik jsem mu toho neřekla. Rozešli jsme se skoro ve zlém,“ vzlykala Sam.
„ On věděl, že ho milujete,“ Brumbál pohladil Sam konejšivě po vlasech.

Severus malými krůčky došel ke stolu, opřel se o něj a posadil se. Jen tak cesta z pokoje do kuchyně ho neuvěřitelně vyčerpala, ale byl rád, že konečně dokázal jít sám.
„ Výborně,“ zatleskala Jess, „ ale nepřeháněj to. Nesmíš se přepínat.“
Severus se zašklebil. Jess se otočila k lednici.
„ Co si dáš?“ mrkla na něj, otevřela lednici a začala se v ní přehrabovat.
Severus se díval na její vystrčené pozadí. Byla velice přitažlivá. Čím víc se mu vracely síly, tím víc se mu vracela i chuť si trochu zadovádět. Ale zatím mu bylo jasné, že z toho nic nebude. Ale chuť měl, což byl nepochybný znak, že se uzdravuje.

„…a pak najednou,“ Jess se zarazila. Severus seděl naproti ní a vůbec jí neposlouchal. Jess se k němu naklonila, „ něco se děje?“
Severus trhl hlavou a zaostřil na ni.
„ Ne, nic. Proč?“ zeptal se, ale ten zamyšlený výraz mu z tváře nezmizel.
„ Přijdeš mi nějaký divný. Bolí tě něco?“
Severus zavrtěl hlavou.
„ Něco tě trápí?“
„ Ne, je to jen…,“ Severus se odmlčel, „ o nic nejde,“ potřásl hlavou.
Jess položila Severusovi ruku na koleno.
„ Řekni mi to. Co je ti?“
Severus si znovu uvědomil, jak je Jesika přitažlivá. Ale poslední dny cítil podivný neklid. Odstrčil její ruku.
„ Nic to není.“
„ Dobře, ale kdyby se to nic proměnilo v něco, můžeme si o tom promluvit.“
Severus přikývnul. Vstal a šel do svého pokoje. Byl tu už tak dlouho, že si tu zvyknul jako doma. Síly se mu teď vracely rychle. Už se o sebe zvládl postarat sám. Měl sice občas bolesti, ale bylo mu jasné, že to, čím prošel, prostě následky nechat musí. Poslední, co zbývalo, bylo odstranit jizvy. Severuse znepokojovalo, že se Brumbál už celé týdny neozval. Nejdřív si myslel, že mu Jess podává zprávy a on nechce rušit. Ale když se už zotavil a dychtivě čekal nějaký dopis, informace, co se děje doma, a nic nepřišlo, začal být neklidný. To však nebylo to, co Severuse trápilo. Měl divný pocit. Nedokázal ho popsat, ale byl velice znepokojující a nepříjemný.
Severus si povzdechnul. Svléknul si košili a zadíval se na sebe do zrcadla. Už byl párkrát venku, ale jen na chvíli. Jeho kůže dostala konečně nějakou zdravější barvu. Zadíval se na své zjizvené ruce. Sevřel pravou ruku v pěst a fascinovaně sledoval, jak se svaly pohybují. Vděčil Jess za mnoho. Nebýt jí, kdo ví, jak by to dopadlo. Svléknul se a zadíval se znovu na svůj obraz. Dostal se zase na svoji normální váhu a tělo měl opět pevné a svalnaté, ačkoli pořád cítil, že není v kondici. Zahleděl se na jizvu na své tváři. Nakonec mu bude ještě chybět, až ji Jess odstraní. Pousmál se a jizva vytvořila na jeho tváři podivnou grimasu.
Jess vešla do pokoje. Severus se na ni podíval přes rameno, ale ani se nepohnul. Neměl důvod se před ní stydět. Viděla ho tolikrát, že by to ani nespočítal.
„ Ani jsem nedoufala, že se to tak pěkně zahojí,“ zašeptala Jess.
„ Ani já ne,“ přikývl Severus.
„ Už brzy odstraníme i ty jizvy a pak bude vše jako dřív,“ řekla a stoupla si těsně za něj. přejela mu rukou po zjizvených zádech.
Zachvěl se.
„ Jsi krásný. Víš to?“
Severus si uvědomoval, jak smyslně zní její hlas. Její blízkost ho vzrušovala. Už rok neměl ženu. Když mu položila ruce na ramena, zavřel oči a vychutnával si to. Jess ho políbila mezi lopatky a sklouzla rukama na jeho hrudník. Zaklonil hlavu. Jess ho obešla, postavila se před něj a přejela prstem po jizvě na jeho tváři. Bylo zvláštní, že ty jizvy vůbec jeho tělo nehyzdily. Naopak jen podtrhovaly jeho šarm. Políbili se.
„ Severusi,“ zašeptala Jess.
„ Ano?“
„ Ach, Severusi.“
Znovu jí políbil. Tentokrát vášnivěji. Tiskla se k němu. A najednou se Severusovi vybavila vzpomínka, která mu nic neříkala. Žena v červených šatech, prchavá chuť alkoholu na jejích rtech. Severus udělal krok zpátky.
„ Co je?“
„ Já nevím,“ Severus se posadil na postel.
„ V poslední době jsi divný. Co je ti?“ Jess si sednula vedle něj a položila mu hlavu na rameno.
„ Je mi divně,“ povzdechnul si Severus.
„ Co tě bolí?“ zeptala se Jess starostlivě.
„ Nic. Je to…jako bych na něco zapomněl…jenže nevím na co,“ zamračil se Severus. „ Jestli jsi na to zapomněl, tak to nebylo důležité,“ pousmála se Jess nervózně. „ Jenže já se nemůžu zbavit dojmu, že to důležité bylo.“
Jess Severuse políbila.
„ Pojď,“ zašeptala a kývla k posteli.
Severus na chvíli zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou.
„ Ne, dnes ne.“
Jess pokrčila rameny a odešla. Severus si tiše povzdechnul. Chtěl jí, ale nešlo to. Něco v něm mu v tom bránilo. Nechápal to. ale jedno věděl jistě, nebude mít klid, dokud nezjistí, co se děje.

„ Nemůžeš odjet!“ vyjekla Jess u snídaně.
„ Já musím,“ trval na svém Severus.
„ Ale tvá léčba ještě není skončená,“ namítla Jess.
„ Jsem v pořádku.“
„ Ale…jestli teď odjedeš, prošvihneš možnost nechat si ty jizvy odstranit. Pokud to neudělám teď, zůstanou ti do konce života!“ Jess se chytala poslední naděje.
„ S tím se už nějak smířím,“ řekl Severus.
„ Proč? Proč chceš odjet? Je to kvůli tomu včerejšku? Moc jsem spěchala. Hele, jestli máš strach, že bys…“
„ Nejde o ten včerejšek,“ přerušil ji Severus, „ je v tom něco jiného.“
„ Co?“
„ To se nedá vysvětlit.“
„ Zkus to,“ vybídla ho.
„ Prostě musím odjet.“
„ Vrátíš se? Uvidím tě ještě někdy?“ špitla Jess.
„ To nevím,“ přiznal.
„ Táhne tě to domů, viď?“ povzdechla si Jess. Bylo jí jasné odkud pramení Severusův neklid i jeho nečekané rozhodnut odjet. Začínal si vzpomínat. Pokud na ní vůbec někdy zapomněl. „ Pošlu ti šek,“ řekl Severus a zvedl se od stolu.
Jess si všimla, že už má sbaleno.
„ To je vše, co mi řekneš? Pošlu ti šek? Nechci tvé peníze!“ Jess se v očích zaleskly slzy, „ chci tebe.“
„ Musím jít,“ řekl Severus věcně.
Jess se statečně snažila přemáhat slzy.
„ Dáš mi pusu na rozloučenou?“ zeptala se.
Severus zaváhal, ale pak ji políbil. Chvíli se na sebe dívali, pak si Severus nasadil sluneční brýle a vyšel do záře kalifornského slunce. Jess se rozbrečela.

Po roce stráveném v slunné Kalifornii příjezd do deštivé Anglie otřásl Severusovým zdravím. Pořád ještě nebyl tak úplně v pořádku, cítil to. Bylo to jako chřipka, kterou se snažil přechodit. Rozhodl se, že nejdřív půjde za Brumbálem, aby zjistil, proč se mu tak dlouho neozval.
V Bradavicích bylo viditelně vše při starém. Když se nadechnul místního vzduchu, měl pocit, že se vrátil domů. Automaticky zamířil do svého kabinetu. Zvyk je železná košile. Vytáhl hůlku a chtěl odemknout – nic. Zamračil se. Někdo změnil kouzlo, kterým byly dveře uzamčeny. Že by Brumbál? Ale proč? Severusovi nedalo moc práce zámek otevřít. Vešel a čekal ho menší šok. Jeho pečlivě uklizený kabinet byl rozházený. Na stole se mu válely pergameny, brky, lahvičky s inkoustem, několik lahviček se jmény, nějaké knihy. Police byly přerovnané přesně tak, jak to být nemělo. Zuřil. Vztekle hodil tašku na zem.
„ Tohle mi někdo draze zaplatí!“ zasyčel a vyrazil najít Brumbála. Doufal, že pro tohle bude mít nějaké zatraceně dobré vysvětlení. Jasně zněla dohoda, že do doby jeho návratu do funkce profesora lektvarů a ředitele koleje mu do jeho věcí nikdo nepoleze!
„ Člověk je tu nechá rok bez dozoru a všichni se tu zblázní,“ mručel si Severus rozezleně po cestě.
Nepříjemným zjištěním bylo, že schody ze sklepení už nevyběhne tak svižně jako kdysi. Levé koleno pobolívalo. Byla to další hořká pilulka, kterou musel spolknout. S faktem, že hůř vidí na levé oko se tady ještě nesmířil. Nebylo to nic hrozného, ale Severus to cítil a to ho štvalo. Na chodbě před sborovnou potkal Prýtovou.
„ Dobrý…“
Profesorka vytřeštila oči, pak zaječela a složila se.
„ Bezva,“ utrousil Severus.

Prýtová otevřela oči.
„ Jak je vám?“ zeptal se Severus. Dostat ji do sborovny do křesla ho stálo víc sil, než mu bylo milé. Bude ještě hezky dlouho trvat, než se dá dohromady, pomyslel si otráveně. „ Vy…vy…vy,“ koktala Prýtová.
Dveře sborovny se otevřely a vešla McGonagallová. Když uviděla Snapea, vypadly jí věci z rukou.
„ Se-Se-Severusi?“ zakoktala se.
Severus si tiše povzdechnul. Co se tu sakra dělo?
„ Jste to vy?“ zeptala se McGonagallová.
„ A kdo bych asi byl?“ opáčil Severus podrážděně.
„ Ale…řekli nám, že…že jste mrtvý. Byli jsme vám na pohřbu,“ vysoukala ze sebe McGonagallová.
Teď to byl Severus, kdo zavrávoral. Necítil se ještě zdráv, počasí mu taky nedělalo dobře nedělalo a tahle informace byla přece jen silné kafe.
„ Na pohřbu?“ opakoval Severus a snažil se to nějak vystřebat. Kdo mohl vypustit tuhle pitomou fámu, „ co to zase Potter vyváděl?“ zavrčel Severus automaticky.
„ Potter?“ podivila se Prýtová, která se už ze šoku vzpamatovala.
„ No, kdo jiný by mohl mít na svědomí takový nesmysl,“ zamračil se Severus.
„ Severusi, ten chlapec se ještě pořád neprobral k životu,“ řekla McGonagallová a posbírala věci, které upustila.
„ A kdo tedy vypustil tuhle pitomost?“
„ Profesor Brumbál,“ řekla Prýtová.
Severus se musel posadit. Cítil se příliš unavený, než aby to ustál.
„ Brumbál? Nejde na něj stařecká senilita, že ne?“ zavrčel Severus podrážděně. „ Přivezl urnu s vaším popelem. Mysleli jsme…“
„ To už je i na mě trochu moc,“ přerušil McGonagallovou Severus, „ jdu si promluvit s Brumbálem. Je u sebe?“
McGonagallová přikývla. Severus zamířil ke dveřím.
„ Heslo je šumivá bzučivka a, Severusi, jsme rádi, že jste zpátky.“
„ Jo, to já taky, Minervo,“ přikývl Severus a zavřel za sebou dveře.


Brumbál se otočil a kniha mu vypadla z ruky. Přece jenom stát tváří v tvář člověku, který měl být už skoro půl roku mrtvý, byl i pro Brumbála šok.
„ Severusi? Bože jsi to ty,“ Brumbálovi se zřetelně třásl hlas.
„ Ano, jsem to já. A byl bych rád, kdyby o tom každý nepochyboval,“ zavrčel Severus. Měl na Brumbála vztek, ale když se na něj díval, nedokázal se zlobit.
Brumbál Severuse objal téměř jako otec, který našel ztraceného syna.
„ Jak?“ vydechl Brumbál.
„ Co jak?“ zaváhal Severus.
„ Jak je možné, že žiješ. A že nám nikdo nic neřekl?“
„ Nechápu. Proč si všichni myslí, že jsem mrtvý? Prý jste mě dokonce pochovali.“ „ To slečna Lancová. Napsala mi, že jsi zemřel a poslala urnu s tvým popelem,“ vysvětloval Brumbál.
„ Áha, tím se mnohé vysvětluje,“ ušklíbnul se Severus.
„ Bylo to hrozné. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku,“ Brumbál se zadíval na jizvu na Severusově tváři, kterou částečně schovávaly jeho dlouhé vlasy.
„ No, tak záhada je rozluštěna, teď by mě jen zajímalo, kdo se hrabal v mém kabinetě…,“ Severus se zarazil, „ hm, mělo mi to dojít hned. Už tu učí někdo jiný, že?“
„ Ona ti to místo velice ráda přenechá zpátky,“ pousmál se Brumbál.
„ Ona?“ pozvedl Severus obočí.
„ Skoro ji to zabilo, když se dozvěděla o tvé…údajné smrti. Sesypala se. Nemá sice kvalifikaci, aby učila lektvary, ale byl to jediný způsob, jak ji udržet nad vodou. Snaží se tím uctít tvoji památku. Dělá, co je v jejích silách. Bude nepopsatelně ráda, že jsi zpátky.“ Severus se už chtěl zeptat o kom to k čertu Brumbál mluví, když ho to zasáhlo jako blesk z čistého nebe.
„ Sam,“ zašeptal Severus a nechápal, jak na ni proboha mohl zapomenout. Teď už chápal ten neklid, pocit ztráty. Jeho mozek možná zapomněl, ale srdce nezapomnělo.
Severus se najednou zamračil.
„ Nějak rychle přijala zprávu, že jsem mrtvý. Já bych si to ověřil,“ zavrčel Severus. „ Nevěřila tomu. Chtěla, abych dal ten popel přezkoumat, ale neměl jsem důvod pochybovat a nechtěl jsem jí působit větší bolest.“
Severus se trochu zastyděl za svoji malověrnost. Došel k oknu a zadíval se ven. Teď už nemohl pochybovat o svých citech. Jaký větší důkaz by mohl chtít? A pak Severuse napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby se vytratil tiše z jejího života. Nechat ji žít v domnění, že je mrtvý. Časem by ji to přebolelo. Našla by si někoho jiného. Někoho, kdo by jí mohl dát to, co on nemohl – děti a rodinu. Jenže Severuse vzápětí bodl osten žárlivosti k tomu někomu, kdo by ji měl místo něj.
„ Nechala postavit v zahradě náhrobek a každý den v tuhle dobu tam chodí dávat květiny,“ řekl Brumbál.
Severus se za Brumbála dlouze zadíval. Přes jeho rty přeběhl prchavý úsměv, kvapně se rozloučil a odešel.

Sam stála před kamenným křížem. Nebyl na něm žádný nápis. Nic nedokázalo vyjádřit bolest, kterou cítila. Jako by zemřela část jí. Přitáhla si černý plášť blíž k tělu. Stála tu už skoro hodinu a chlad prostoupil její tělo.
„ Sam?“
Do očí ji vyhrkly slzy. To už ji její vlastní mysl klamala?
„ Sam.“
Otočila se a roztřásla se. Byl to ten nejkrásnější sen, jaký kdy za bílého dne měla. Severus se jí zadíval do popelavé tváře. Měla podivně prázdné, kalné oči. Takhle si ji nepamatoval. Jako by na ní ležel stín.
„ Bože ať ten sen nikdy neskončí,“ zašeptala.
„ Taky že neskončí,“ odpověděl Severus a objal ji.
„ SEVERUSI!“
V jednu chvíli to vypadalo, že se složí. A pak ho sevřela silou, kterou by od ní nečekal. Jako by měla strach, že zmizí, rozplyne se. Po tvářích jí stékaly slzy. Ramena se jí otřásala vzlyky. „ Ššš, už je to dobré, jsem tady,“ šeptal ji Severus do ucha a konejšivě ji objímal. „ Já…já…já…,“ zajíkala se Sam.
„ Tiše, už je to pryč. Je to pryč. Jsem s tebou. A už tě nikdy neopustím,“ Severus byl překvapen sám sebou, jak snadno se mu teď mluvilo. Vnímal její vůni i krásu mnohem ostřeji než kdy předtím. Jako by se mu konečně otevřely oči.
Sam pohladila jizvu na jeho tváři.
„ Co ti to udělali?“ zašeptala.
„ Nelíbí?“ pousmál se.
„ Pořád jsem doufala, že se objevíš, ale nevěřila jsem…nejdůležitější je, že tě mám zpátky.“ Severus Sam políbil a jednou rukou něžně zajel do jejích vlasů.
Brumbál stál u okna a díval se do zahrady na ty dvě siluety. Usmíval.
„ Tak jste nakonec měl přece jen pravdu, že se dají dohromady,“ pousmála se McGonagallová.
„ Ano, zdá se, že jaro přišlo letos do Bradavic o trochu dřív,“ usmál se Brumbál.
„ Ale mohli by se přesunout někam jinam. Co když je uvidí studenti.“
„ Já myslím, Minervo, že to jim teď úplně jedno.“

Sam přejela konečky prstů po jizvách na jeho zádech, pak jela rukou po jeho pažích a sklouzla přes hrudník a břicho dolů. V první chvíli jí to zděsilo, ale teď se jí to začínalo líbit. Bylo to zvláštním způsobem sexy. Políbili se – hladově a vášnivě. Jejich těla se propletla a Severus se konečně cítil kompletní.
Tiskli se k sobě, jako by chtěli splynout v jedinou bytost. Dotýkali se jeden druhého, rty zkoumali každé místečko. Svět pro ně přestal existovat.
Severus tiše zasténal, ale Sam ho umlčela polibkem. To ticho bylo přímo elektrizující. V pokoji se ozývalo jen šustění povlečení, namáhavé oddechování a tiché sténání. Sam se schoulila Severusovi v náručí. Políbil ji na krk.
„ Sam.“
„ Ano?“ Sam propletla prsty své ruky s těmi jeho dlouhými zjizvenými prsty. „ Já…,“ Severus si olízl rty, „ má tě rád,“ zašeptal sotva slyšitelně.
Sam se usmála.
„ Miluji tě, Severusi.“
„ Měla bys něco vědět.“
Sam se k němu otočila čelem.
„ Co?“
„ Ty asi chceš mít děti, viď?“ zaváhal Severus.
„ Nejdeš na to nějak zhurta?“ usmála se.
„ Ne, o to nejde. Já…nemůžu mít děti,“ řekl Severus a uhnul pohledem. Vnímal to jako potupu, že nemůže dostát své mužské povinnosti zplodit potomka.
„ Opravdu si myslíš, že tě bez dětí nebudu milovat?“ zeptala se Sam.
Severus ji místo odpovědi políbil.

Severusův život se od základů změnil. Během svého doléčování se intenzivně zabýval tím, jak vyvést Pottera ze stínu a byl nakonec s pomocí ošetřovatelek od svatého Munga úspěšný. Protože Harry zameškal rok školy, musel dodělávat sedmý ročník s ročním zpožděním. Hermiona i Ron byli ze školy už dávno venku.
Severus se vrátil ke své práci. Málo kdo by poznal, že se v jeho životě něco změnilo. Severus se tvářil pořád stejně a nebyl o moc příjemnější. Avšak netrvalo dlouho a jeho kolegové i studenti zaznamenali v jeho chování změny. Severus vždycky věnoval své práci maximum času. Teď jen zřídka kdy byl k zastižení mimo své konzultační hodiny. Odučil, sbalil si práci sebou, šel do Prasinek a odtamtud se přemístil do Harmondale, kde na něj vždycky čekala Sam a dobrá večeře. Severus nelitoval cesty večer domů a brzy ráno do práce, jen aby mohl usínat se Sam v náručí. Častokrát odsunul dokonce i opravován písemek či administrativní práci ohledně koleje, aby mohl trávit čas se Sam.
Voldemort byl mrtvý, Znamení zla pryč, ačkoli se občas připomínalo bolestí v levé ruce. Severusova noční můra skončila. Přestal se konečně po letech zabývat minulostí, hodil ji za hlavu a začal zase žít. Studenty peskoval pořád stejně, ale už ho nebavilo dávat jim školní tresty, protože pak je musel hlídat, a tak se spokojil se strháváním bodů.
Brumbál se začal zase usmívat a vše se k dobrému obracelo. Severus byl mnohem vyrovnanější, klidnější, méně vzteklý a dokonce, když si myslel, že ho nikdo nevidí, se občas usmíval. Brumbál měl radost, že je Severus konečně po dlouhých letech zase šťastný. Zdálo se, že omládl o dobrých patnáct let.

Harry nervózně přešlápnul. McGonagallová mu upravila slavnostní hábit.
„ Je tu tolik lidí,“ špitl Harry nervózně.
„ Co se divíš, všichni chtějí být u toho až ti Popletal předá Merlinův řád první třídy,“ zašklebil se Ron.
„ Ale mohlo to být méně…veřejně,“ špitl Harry.
„ Co chceš, jsi slavná osobnost.“
„ Chceš si to vyměnit?“ navrhl Ronovi Harry.
„ Ahoj, Harry, vypadáš skvěle.“
„ Sam!“ Harry se rozzářil.
„ Přece si to nenechám ujít,“ usmála se Sam.
„ Mám žaludek jako na vodě,“ postěžoval si Harry, „ určitě po cestě na pódium zakopnu.“ „ Ale nezakopneš,“ ujistila ho Sam.
„ Nepřijde, že jo?“ hlesl Harry.
„ Ale přijde. Brumbál si to přál. Musel to slíbit. Konec konců bylo by neslušné, aby nepřišel, když ho pozvali,“ řekla Sam.
„ Má na mě vztek, co?“
„ Mm, trochu…štve ho, že slízneš všechnu smetanu,“ pousmála se Sam.
Harry se zadíval na dav, který se tu sešel kvůli němu. Bylo mu z toho zle. A navíc za to všechno vděčil člověku, kterého nemohl ani cítit. Jenže faktem bylo, že mu Snape zachránil život a naučil ho spoustu věcí, které mu sice nakonec byly k ničemu, ale i tak. Chránil ho a nakonec mu Brumbál poděkoval a dost. Žádné ovace, žádné uznání, žádný řád. Nemohlo se do světa vytroubit, že ho učil černou magii, když to bylo protizákonné. Harry doufal, že Snape přijde.
„ Harry,“ Sam do Harryho šťouchla a ukázala k místu, kde seděl Brumbál. Snape seděl vedle něj a tvářil se, jako by ho bolely zuby, „ já jdu. Užij si to. Je to tvůj velký den.“
„ Uvidíme se na hostině,“ mrkli na něj Ron s Hermionou.
Když Harry osaměl, cítil se ještě víc nervózní. Měl svůj plán, ale ruce se mu potily, v puse měl suchu a nohy jako z rosolu, když kráčel k Popletalovi, aby převzal Merlinův řád první třídy. Byl nejmladší kouzelník, který ho získal. Popletal udělal Harrymu místo, aby mohl říct pár slov. Harry si odkašlal a podíval se do první řady, kde seděl vedle brumbála Snape a nenávistně Harryho probodával pohledem. Měl proč. Riskoval kvůli tomu klukovi život a ne jednou, zachránil mu život a ne jednou! A co z toho měl? Kdo věděl o jeho úsilí a oběti? A ještě se musel dívat, jak ten kluk slízne všechnu smetanu.
„ Chtěl bych,“ začal Harry nejistě, „ poděkovat všem svým přátelům a učitelům, všem, kteří mi pomáhali.“
Snape se ušklíbnul jako by kousnul do citronu.
„ Ale ze všech nejvíc bych chtěl poděkovat…profesoru Snapeovi…“
Snape přimhouřil oči a bylo jasně vidět, že to považuje celé za provokaci. Ale Harry pokračoval, i když se mu hlas chvěl: „ Nebýt jeho, nikdy bych Voldemorta,“ v sále to poděšeně zašumělo, „ neporazil. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Profesor Snape mě hodně věcí naučil a nejednou pro mě riskoval vlastní život, aby mě chránil. Není to moje zásluha, že je Voldemort,“ sálem to znovu zašumělo, „ konečně poražen, ale jeho,“
Harry se díval na Snapea. Netušil, co čekal. Snape se mračil a vůbec nevypadal, že by si nějak vážil toho, že Harry vyzdvihl jeho zásluhy přede všemi.
Brumbál do Snapea strčil loktem a kývl hlavou k pódiu, ale Snape se jen ještě víc zamračil a odmítl se hnout.
Harry se cítil jako hlupák. Rozpačitě sešel z pódia a doufal, že aspoň teď Snape něco řekne, ale ten vstal a šel pryč, zatímco ostatní mířili vedle do místnosti, kde bylo připraveno občerstvení.
„ To bylo od tebe hezké, Harry,“ usmál se Brumbál.
„ Hm,“ zahučel Harry a šel za Hermionou a Ronem, který se už cpal chlebíčky. „ Měl si vidět, jak se Snape tvářil,“ huhlal Ron s plnou pusou, „ jako by si sednul do mraveniště.“
„ Já si myslím, že to od Harryho bylo správné,“ řekla Hermiona.
„ Myslím, že jsem to spíš naštval,“ povzdechnul si Harry.
„ Měl ses na něj vykašlat,“ mínil Ron.
„ Jenže to, co jsem řekl, byla pravda. Nebýt Snapea možná bych už nebyl mezi živými. A nebo bych pořád byl…tam,“ Harry kývnul hlavou do neurčita. Když se probudil z komatu, bylo to, jako by vyšel ze stínu. Nedokázal popsat tu hrůzu, když ležel v bezvědomí a cítil ten chlad a divný smích. Skoro jako by část Voldemorta sídlila v něm a snažila se ho stáhnout sebou do pekla. Jistě oficiální diagnóza zněla těžký šok a kolaps obvodových nervů, ale Harry o tom věděl své. Bylo to jako by se tolik ve strašně ledové vodě.
„ Harry.“
„ Sam,“ Harry se usmál, ale pak zvážněl, „ je hodně naštvaný, co?“ „ Jak se to vezme. Myslím, že nejvíc ho štve, že už si nemůže stěžovat, jak jsi nevděčný,“ zašklebila se Sam uličnicky.

Harry si tiše špital s Ginny, když se dveře učebny lektvarů rozrazily a Snape vešel dovnitř. Okamžitě všichni ztichli. Snape došel ke katedře a opřel se o ni. Jeho pohled sjel třídu a zastavil se na Harrym.
„ Ale,“ ušklíbl se Snape a v očích se mu zajiskřilo, „ zdá se, že v nebelvírském ročníku je nový student.“
Harry stiskl čelisti. Už to zase začínalo. A to si myslel, že mu Snape dá pokoj. Zmijozelští se chechtali a Harry tiše trpěl.
„ Je tu něco k smíchu?“ zasyčel Snape a zpražil své studenty ledovým pohledem. Zmijozelským ztuhl úsměv na rtech. Snape jim ještě nikdy nezakázal vysmívat se nebelvírským. Harry ale rozuměl. Zmeškal rok kvůli boji s Voldemortem. Ze stejného důvodu byl prý Snape rok v zahraničí na léčení. Snape se směl Harrymu posmívat, ale už nikdo jiný.

Harry prokličkoval mezi spolužáky, jak nejrychleji dokázal. Na první zápas famfrpálové sezóny se těšil ze všeho nejvíc. Zabočil doprava a s někým se bolestivě srazil. Zavrávoral, ustoupil o několik kroků a uviděl, že smetl drobnou dívku s kaštanovými vlasy. Na hábitu měla nebelvírského lva, ale Harry si nepamatoval, že by ji někdy viděl.
„ Promiň, já nerad,“ omlouval se Harry a pomohl jí vstát.
„ To nic,“ usmála se nesměle a když se jí Harry podíval do oříškových očí, stydlivě je sklopila.
„ Já musím,“ řekl Harry.
„ Jo, jasně,“ přikývla a odcházela chodbou, kterou přiběhl.
Harry se za ní pořád otáčel. A zase do někoho vrazil. Tentokrát skoro upadl na zadek on sám. „ Pottere!“
Harry si blahopřál. Dnešek se mu opravdu vydařil. Vzhlédl ke Snapeovi. „ Promiňte, pane, já nerad.“
„ Strhávám Nebelvíru pět bodů! A příště koukejte na cestu!“ zavrčel Snape a nasupeně prošel kolem Harryho.
Harry jen pokrčil rameny. Snape mu strhával body pořád. Kdyby to nedělal, myslel by si Harry, že je nemocný.

„ Ginny, kdo je ta holka, co sedí vedle Colina?“ zeptal se Harry u večeře. „ Ta? To je Sabrina Terfelová. Chodí s námi do třídy,“ odpověděla Ginny a zkoumavě se na Harryho zadívala.
„ Nikdy jsem si jí nevšiml.“
„ Je dost plachá. Copak, Harry?“ culila se Ginny.
„ Nic,“ ohradil se Harry a pak dodal: „ porazil jsem ji dneska na chodbě.“ „ Áha.“
„ Nedělej aha tím svým způsobem,“ zamračil se Harry.
Ginny se jen usmívala.
Po pravdě Harry ještě druhý den Sabrinu vyhledal, aby se jí omluvil za to, jak ji smetl. Dali se spolu do řeči a spřátelili se. Harry žasnul nad tím, že si jí nikdy dřív nevšiml. Byla docela hezká. Ale Ginny měla pravdu hodně nesmělá – skoro jako Neville, až na to, že se Snapea nebála.
No a netrvalo dlouho a došlo na slova Ginny Weasleyové. Sabrina se díky Harrymu trochu osmělila a nebyla už tak plachá. A po čase spolu ti dva začali chodit. Nejdřív tajně, Harry si dobře pamatoval na ten humbuk, který vyvolala fáma, že chodí s Hermionou a ta že bere na Kruma a podobně. Jenže bylo jen otázkou času, než to praskne. Harry si musel vyslechnout posměšky Zmijozelských i přetrpět pošťuchování od spolužáků, ale rychle je to přestalo bavit. Jen holky se na Sabrinu dívaly poněkud nevraživě a dostala pár nepříjemných dopisů. Ale nejhorší to bylo, když se to doneslo Snapeovi. Schválně je ve třídě rozsadil a co chvíli trousil na Harryho adresu uštěpačné poznámky.

„ Harry, tady!“ Harry byl zaražený, že tu Sam vidí.
„ Ahoj,“ usmála se Sam.
„ Ahoj. Co tu děláš?“ podivil se Harry.
„ Někoho jdu navštívit,“ mrkla na něj spiklenecky.
„ Koho?“ Harry nechápal.
„ To se neříká. Důvěrné, víš,“ usmála se a seběhla schody do sklepení.
„ Kam jde…?“ nechápavě vrtěl hlavou Harry a najednou se mu po tváři rozlil potměšilý úsměv – došlo mu to.

„ Pane Pottere, možná by pomohlo, kdybyste se místo běhání za děvčaty věnoval studiu,“ zavrčel Snape nad Harryho kotlíkem a nechal jedním mávnutím jeho obsah zmizet. Několik zmijozelských studentů se uchichtlo, ale když se Snape otočil, maskovali to kašlem. „ Jistě, pane, beru si z vás příklad,“ zavrčel tichounce Harry. Snape přimhouřil oči.
Související články:
Povídka 20. kapitola (26.04.2007)
Povídka 19. kapitola (22.04.2007)
Povídka 18. kapitola (14.04.2007)
Povídka 17. Kapitola (12.04.2007)
Povídka 16. kapitola (08.04.2007)
Povídka 15. kapitola (04.04.2007)
Povídka 14. kapitola (31.03.2007)
Povídka 13. kapitola (28.03.2007)
Povídka 12. kapitola (25.03.2007)
Povídka 11. kapitola (22.03.2007)
Povídka 10. kapitola (17.03.2007)
Povídka 9. kapitola (14.03.2007)
Povídka 8. kapitola (10.03.2007)
Povídka 7. kapitola (07.03.2007)
Povídka 6. kapitola (03.03.2007)
Povídka 5. kapitola (01.03.2007)
Povídka 4. kapitola (28.02.2007)
Povídka 3. kapitola (28.02.2007)
Povídka 2. kapitola (28.02.2007)
Povídka 1. kapitola (28.02.2007)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Autor: Anelka Fere | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.fantasmagorium.net
© 2007-2008 tým Denního Věštce | Design by Daniel Simon, Robin Cook & Daniell Moon
Stránky optimilizovány pro Firefox; Opera 9.27 a vyšší. Při používání IE nezaručujeme správný chod!

Powered by phpRS | Designed by PaBi3 RSS 2.0 | HTML 4.01 | CSS2.1 |